Pouť seniorů do Poohří a Lounska
Ještě v letošním podzimu se uskutečnila pouť seniorů z Prahy a z Berounska zaměřená na krásy a zajímavosti především Lounska a Poohří. Cestovalo se minibusem a hned první zastávkou byla novodobá replika středověkého gotického hradu nákladně vybudovaná teprve před dvaceti lety přímo "na zelené louce" v Červeném Újezdě v blízkosti starobylého poutního místa Hájek spravovaného bratry františkány.
Červeno-újezdský "hrad" je velice zajímavou věrohodnou replikou - nikoli pouhou atrapou; zvenku i uvnitř má všechny náležitosti gotické pevnosti z dob vládnutí Přemyslovců a je plný atraktivního dobového mobiliáře - vesměs skutečných historických exponátů: starodávných řemeslnických nástrojů, chladných i palných zbraní, dobových uměleckých předmětů i věcí tehdejší denní potřeby, keramiky, lidových betlémů, zemědělských nástrojů a všeho, na co si pamatujeme ze školních hodin dějepisu či "vlastivědy". Na nádvoří si povšimneme mobilního středověkého pranýře- železné klece zavěšené řetězem na zdi, v níž bývali ti "lehčí" provinilci vystavováni na potupu za své přečiny a podvody- na příklad za šizení na váze a kvalitě prodávaného zboží; ta klec se používala i při občasném namáčení takovýchto provinilců do řeky - aby je posměch kolemjdoucích odradil od pokračování v podvodné činnosti; asi to tehdy bylo účinnější než současné zveřejňování podvodníků v televizních "Černých ovcích"... Nad kvalitou práce řemeslníků (pekařů, mlynářů, kameníků, výrobců nádobí kovového i keramického, stavebníků- zedníků i tesařů ale i bednářů, zbrojířů, lazebníků zámečníků, apatykářů a dalších) bděly tehdy středověké cechy, které současně chránily jak výrobce, tak i spotřebitele; cechmistři mívali značný vliv ve správě vznikajících měst a samozřejmě především při tovaryšských a mistrovských zkouškách. Z vnějších exponátů jsme si mohli povšimnout různých historických povozů - selských žebřiňáků a bedňáků, selských bryček, zimních saní i vrchnostenských kočárů, ale také na příklad šlapacího kola mamutích rozměrů, sloužícího jako pohon jednoduchých stavebních jeřábů či pro čerpání vody; musela to být úmorná práce těch, kdo v něm chodili, neboť podobná "šlapací kola" se někde používala ( a to ještě poměrně nedávno) pro pacifikování těžkých delikventů - galejníků. Obecně se však využívala pro získávání kinetické energie spíš zvířecí tažná síla v pozdějších žentourech pro pohon primitivních zemědělských strojů (mlátiček a mlýnků) či energie vodních toků- mlýnská kola pro pohon obilních i kamenických mlýnů či katrů.
Dalším cílem byla návštěva "města chmele" - Žatce. Dominantu města proto tvoří nejenom velmi fotogenický děkanský chrám obklopený kamennými sochami svatých, či zbytky městských hradebních zdí a bran, ale také novodobý symbolický "chrám chmele" se svou mřížovou hranolovitou věží a s muzeem jednotlivých fází zpracování a využití chmele, jenž je chloubou města. Na sobotním programu byla i návštěva městské synagogy a také "Rabínského domu", které byly téměř zcela zničeny za nacistické okupace, ale dnes po obnovení již neslouží rituálním účelům a jsou pouze připomínkou někdejší početné městské židovské minority. Podobně je tomu i s někdejším kapucínským klášterem; asi nic nebránilo jeho obnovení po "sametové revoluci" a vrácení původnímu majiteli, ale pro jeho provoz dnes řád zřejmě nemá dostatek členů - a ani město patrně pro něj zatím nemá smysluplné využití. Zato krásná klášterní kapucínská zahrada - ten "rajský dvůr" uvnitř klášterní kvadratury i ta velká venkovní velko-zahrada je krásně udržovaná, plná vzácných dřevin i květinových záhonů a různých sousoší, je oblíbeným místem vycházek a návštěv.
Město Žatec dvakrát (za války i brzy po ní) přišlo o značnou část své populace: nacistickou likvidací židovského osídlení a poválečným vyhnáním ("Vertreibung") německého obyvatelstva, takže z počátku hrozil jeho úpadek. Dnes jsou fasády domů i památek většinou opět opraveny a město vyvolává příjemný dojem.
Navečer jsme se přesunuli do Kyselky-Radošova, kde jsme měli zajištěný nocleh a večeři. Zaujal nás tam pěkný zastřešený dřevěný most přes řeku Ohře. Z bezpečnostních důvodů jsme jej museli přejít pěšky a pak jej naše vozidlo přejelo již bez "nákladu".
V neděli ráno po dobré snídani jsme odcestovali na mši svatou do kostela v Ostrově nad Ohří. Cestou ve Vykmanově jsme si povšimli celkem nenápadné červené cihlové neomítnuté hranolovité věže. Kdo není informován, asi by si jí ani nepovšimnul; je to však významný památník z doby nesvobody- tak zvaná "Věž smrti", v níž političtí vězňové komunistického režimu byli nuceni drtit, třídit a balit radioaktivní uranovou rudu "smolinec" narubanou v jáchymovském "Gulagu"- a to bez jakýchkoliv ochranných pomůcek proti radioaktivnímu záření. Mnoho jich pak zahynulo na leukémii; proto je dnes tato osudová stavba takto nazývána.
Ostrovský děkanský kostel známe již z minulé pouti; zajímavé je, že se do něj sestupuje dolů od vchodu po vnitřním schodišti. Mají tam nového kněze a mají tam pěkný zvyk, že v adventní době farnice společně pečou vánoční pečivo a část z něj prodávají na trhu; výtěžek použijí pro bohulibé a smysluplné akce. Mají také živou přeshraniční družbu s jistou německou farností.
Po bohoslužbách jsme měli dohodnutou exkurzi do Šindelové, kde se nachází historická železná huť z doby Rakousko-uherské monarchie. Tamní železná ruda "hnědel" je ovšem nevalné kvality, s nízkým obsahem kovu. Surové železo, které starobylá huť produkovala, mělo navíc příliš vysokou příměs uhlíku. Pro tavbu bylo tehdy k dispozici pouze dřevěné uhlí získávané v milířích. Aby se dosáhlo dostatečné teploty, bylo nutno do pece dmýchat vzduch pomocí dmychadel; ta pak byla poháněna vodními koly z horského potoka. K huti patřila i válcovna plechů, z jejíž produkce se mimo jiné vyráběly pocínované plechovky na potravinové konservy pro c. k. armádu- zejména a 1. světové války. Dnešní podoba toho, co se z poměrně veliké huti s vysokou pecí zachovalo, připomíná spíš nějakou kamennou tvrz; starají se o ni místní nadšenci, aby ji tamní drsné meteorologické podmínky v nadmořské výšce cca 650i metrů zcela nezlikvidovaly.
Poslední atrakcí naší cesty byla návštěva skutečného historického hradu Vildštejn - odborně opraveného s několika vnitřními velkými expozicemi: ta první z nich se týká chladných zbraní- především rytířských mečů, rapírů, halaparten, ale i rytířských krunýřů, drátěných košilí, přilbic i celkového kovového brnění jak pro jezdce tak i pro jeho koně; stávalo se totiž, že když mu v bitvě zabili koně, zpravidla "to měl spočítané" i jezdec: na zemi v těžkém brnění byl neobratný, v uzavřené přilbě neměl dostatečný přehled o situaci kolem sebe, takže to, co jej mělo v boji zvýhodňovat, jej naopak učinilo téměř bezbranným; proto ta dojemná "péče" i o tu "němou tvář"... Je tam i rozsáhlá obrazová galerie všech našich vládců- od bájeslovného knížete Kroka, jeho moudré dcery Libuše a jejího vyvoleného Přemysla, přes historická knížata a krále z rodu Přemyslovců, Lucemburků, Jagellonců i císařů z rodu Habsburků. Další expozice je však už z doby nedávno minulé: téměř moderní hasičské stříkačky a požárnická auta z období První republiky až po naše časy.
Během zpáteční cesty jsme se zastavili u obrovské těžní jámy "Nové Sedlo" zbylé po povrchovém hnědouhelném dole, připomínající pustou měsíční krajinu. Na některých podobných smutně vyhlížejících místech již proběhly rekultivace či vznikla nová jezera. Nikdo a nic však již nenahradí zlikvidovaná lidská sídla, jejich "genia loci" a jejich historii - ani mnoho zbytečně zničených idylických kostelů, jež padly za oběť nenasytnému těžebnímu Molochovi...
Karel Voplakal
Foto: R. Pilařová