Povzbuzení k modlitbě

Gn 15,5-18
Lk 9,28-36
2. neděle postní
Minulou neděli, první postní, nám evangelium přiblížilo Ježíše v osamocenosti pouště a v boji s pokušeními ďáblovými. Dnes nám nabízí Ježíše ve společnosti jeho nejbližších učedníků, jak naslouchá svému Otci o oběti, kterou bude muset přinést v Jeruzalémě. Když se slova ujímá ďábel, je zapotřebí bdělosti a ostražitosti; když mluví a jedná Bůh, přivádí na účastníky děje často spánek. Spánek před Hospodinem není nezávazným pospáváním a sladkým podřimováním, Bůh jej sesílá na člověka proto, aby mohl jednat. Boží přítomnost žádný smrtelník „neustojí“, a proto Bůh sesílá na člověka „tvrdý spánek“. (Už na Adama v ráji a poté ještě mnohokrát, jak máme v Písmu zaznamenáno.)
V případě prvého čtení upadá Abraham do hlubokého spánku poté, co vyslechl neuvěřitelný příslib, že on, stařec, bude otcem četného potomstva, které dostane tuto zem do vlastnictví. (Dnešní Palestinu – Abraham, praotec Židů je Bohem ustanoveným držitelem této země, a tím i jeho potomstvo. Nikoli Arabové, ale Židé …) Svá slova stvrzuje Hospodin uzavřením smlouvy. Koná tak způsobem ve své době obvyklým: její ratifikací je projití mezi rozpůlenými zvířaty. Takhle se tenkrát uzavíraly smlouvy. Pěkně názorně. Rozpůlilo se zvíře a prošlo se mezi jeho půlkami. (To kromě zvykového práva i proto, aby se naznačilo, jak by to dopadlo s těmi, kdo by smlouvu porušili a nedodrželi.)
Také apoštolové na hoře, poté, co byli přítomni strhujícímu zjevení Kristova Božství - Jeho proměnění – usnou!
Kromě spánku zažívají Abrahám i apoštolové ještě jedno silné, společné hnutí. A tím je: úzkost, bázeň a strach.
Abrahama „pojala úzkost a velká bázeň“, stejně tak i na apoštoly, poté co se ocitli v oblaku (oblak je symbolem samého Boha) „padla bázeň“.
Když Ježíš rozmlouvá s Mojžíšem a Eliášem – tedy vrcholnými představiteli Zákona a Proroků, a hovoří s nimi o svém bolestném utrpení, o exodu ze smrti na kříži do slávy vzkříšení, učedníci spí, zastíněni pod ochranou spánku. Proberou se, až když Hospodin pronáší slova, která zazněla z oblaku; slova určená nejen jim, ale ve skutečnosti adresovaná nám všem: „Toto je můj vyvolený Syn, toho poslouchejte!“
Jsou to slova podobná těm, která vyřkl Bůh Otec nad svým Synem při křtu v Jordánu - ale tam říká přece jenom něco jiného: „To je můj milovaný Syn, v něm mám zalíbení.“ U Jordánu se Bůh hlásí k Ježíši jako k svému Synu a vypovídá o tom, jaký je Jeho vztah Boha Otce k Synu; zde se rovněž k Ježíši hlásí jako k svému vyvolenému Synu, ale ukazuje na to, jaký vztah k Němu mají mít jeho učedníci. „TOHO POSLOUCHEJTE!“
Toho poslouchejte! Jak mají apoštolové – ale rovněž i my Ježíše poslouchat? Otrocky, slepě a doslova? Myslím, že ne! Bůh po nás nechce bezduché jednání! Chce po nás uvědomělou spolupráci, a ta vyžaduje pozornost, naslouchání; poslouchání toho, co nám chce Bůh zjevit. A to zaslechneme nejlépe v tichosti a v modlitbě.
Pro modlitbu, pro setkání s Bohem, je však třeba vytvořit v sobě i kolem sebe, vhodný prostor. Učedníci stoupají s Ježíšem na horu, aby se s ním modlili. I my, obrazně řečeno, můžeme a máme, vystupovat z přízemnosti svých běžných denních starostí a aktivit, na osamělé místo, abychom mohli být s Bohem v tichosti sami a tak se s ním setkat.
Zážitek Ježíše rozmlouvajícího s Mojžíšem a Eliášem byl velmi silný. A Petr, tento impulsivní člověk, chce postavit pro nebeské aktéry stan – a tím je udržet na místě, stáhnout z nebe na zem. Je to pošetilé – a přece pochopitelné. Jakoby chtěl zastavit čas, setrvat v tomto prodlévání před Boží tváří. „Mistře, je dobře, že jsme tady! Postavíme tři stany: jeden tobě, jeden Mojžíšovi a jeden Eliášovi.“ Bláhový Petr. Evangelista to lakonicky komentuje: „Nevěděl, co mluví.“ Petr pravda nevěděl, co mluví. A přece jeho postoj je mnohem rozumnější, než náš. Nám nic nebrání v tom setkat se v modlitbě s Ježíšem. Je na nás, kdy se budeme modlit a jak dlouho v modlitbě setrváme. A přece – my nejenže netoužíme v modlitbě setrvat, ale daleko častěji od modlitby utíkáme. Odkládáme nejen modlitbu, ale i Písmo svaté. Hledáme výmluvy, proč „to teď zrovna nejde“, vymlouváme se na okolnosti … Kéž bychom měli, alespoň někdy, onu Petrovu touhu zastavit čas a setrvat v modlitbě. A dost dobře možná, že ona výzva: „toho poslouchejte“ může mít pro nás konkrétní podobu v povzbuzení k modlitbě, k naslouchání a následování Ježíše v našem každodenním životě.
Jiří Vojtěch Černý