Požehnání pro naši životní cestu

Gn  14,18-20

1 Kor 11,23-26

Lk 9,11-17

Slavnost Těla a Krve Páně

Slavnost Těla a Krve Páně, patří k tradičním slavnostem v církvi a přece, jakoby překračovala hranice tohoto světa. Více, než kterýkoli jiný svátek či slavnost, nám připomíná tajemství ustavičné přítomnosti našeho Pána, Ježíše Krista, mezi námi: co víc, doslova, uprostřed nás! S naprostou samozřejmostí naší víry jej přijímáme v Eucharistii, v níž věříme, že je zcela a reálně přítomen; uctíváme jej v Nejsvětější svátosti oltářní a poklekáme před ním ve svatostánku. Toto je však obraz naší praktikované víry, uchovávaný tradicí již celá staletí. Je věcí „liturgického folklóru“, že tuto slavnost spojujeme s vnějšími oslavami, průvody apod. Nicméně, důležitá je sama podstata tohoto svátku, vždyť ani sebehonosnější oslavy a výzdoba, průvody s dechovkou a s nazdobenými oltáři, nemůže vyjádřit podstatu toho, co dnes slavíme. Jak výše řečeno: Ježíše Krista, Syna Božího, přítomného mezi námi ve svátosti oltářní. Pod způsobami viditelného Chleba a Vína uctíváme jeho skryté, a přece skutečné, Tělo a Krev.

K snazšímu pochopení tohoto, z největších tajemství naší víry, se nechme pomocí biblických textů, vtáhnout do dob dávno minulých, které ač před tisíci lety, měly a stále mají vliv na naše vnímání a slavení Kristovy přítomnosti mezi námi.

Tak kupř. hned prvé čtení z knihy Genesis. Čím nám může Abraham, patriarcha, praotec hebrejského národa, přiblížit Ježíše Krista? Třeba představením oné, nanejvýš záhadné, postavy Melchizedecha, krále Sálemu a nejvyššího kněze. (Jméno Melchizedech vykládá hebrejský text jako král spravedlnosti). Jde o text vzniklý v kanaánském, tj. pohanském prostředí a přece představuje Melchizedecha jako ctitele Nejvyššího (a jediného) Boha, jako krále pokoje (Sálem – pokoj – Jeru-salem – město pokoje), který přináší dar chleba a vína a žehná Abrahámovi. V Melchizedechovi spatřuje církev od pradávna předobraz Ježíše Krista – nemá rodiče, jedná jako kněz, tj. přináší Hospodinu dary, zde chléb a víno (předobraz eucharistie) a žehná Abrahámovi (vyšší žehná nižšímu) – a v něm i celému jeho budoucímu potomstvu. Abraham se mu podřizuje, jako nejvyšší autoritě a odpovídá tím, že mu obětuje desátek ze všeho, co má. On patriarcha, mu přináší desátek, který náleží výhradně knězi.

Ve druhém čtení máme dochovaný vůbec nejstarší záznam eucharistické večeře, jak ji předával sv. Pavel korintské církevní obci. Kristus v něm vystupuje jako hostitel. Bere chléb ze stolu, modlí se děkovnou modlitbu, láme jej a rozdává se slovy: „toto je moje tělo, které se zas vás vydává.“ Stejně tak bere i kalich s vínem a podává se slovy: „Tento kalich je nová smlouva, potvrzená mou krví. To čiňte na moji památku.“

V evangeliu se setkáváme se samotným Kristem, který, prakticky z ničeho, (vždyť co jsou dvě ryby a pět chlebů), zázračně nasytí stovky hladových lidí. V Kristových rukách vidíme rozlomený chléb, který rozdává pomocí a skrze spolupráci apoštolů („Vy jim dejte jíst …“) a sytí jím hladové zástupy. (Kéž bychom i my cítili hlad po Kristově Tělu, kéž bychom žíznili po „prameni vody živé; po vínu, proměněném v Kristovu krev.)

Středem dnešních biblických čtení je tajemství znamení chleba a vína. Středem každé mše sv. je eucharistie, tato svátost tajemství proměněného chleba a vína v Tělo a Krev Kristovu. A v neposlední řadě: středem našeho křesťanského života je rovněž tajemství Eucharistie, tajemství Těla a Krve Ježíše Krista, které nám z rukou Kristových služebníků předkládá pod způsobami chleba a vína.

Ano, tvrdím, že znamení chleba a vína je středem našeho křesťanského života.

Mnoho slov už zaznělo a mnoho knih bylo napsáno o tomto tajemství. Nebudu se proto pokoušet říci něco nového. Zkusím se při dnešní promluvě zadívat na tajemství Eucharistie, na toto tajemství spásy z roviny, která spojuje minulost s přítomností i budoucností.

Tak tedy - tajemství Eucharistie nás spojuje s minulostí - s postavou člověka, který chodil mezi lidmi a slovy i skutky hlásal Boží přítomnost v dějinách lidstva. S postavou člověka, který sděloval pravdu o Bohu a o člověku a dosvědčoval ji vlastním životem a nakonec i potvrdil vlastní smrtí.

Tajemství Eucharistie nás provází přítomností, to když přijímáme do svého života chléb a víno a uvědomujeme si lásku, která nás podpírá a dává smysl a náplň našemu životu. Uvědomujeme si, že náš život má pevný základ a tím je pokrm, který nám dává možnost být - duchovně existovat.

Eucharistický chléb a víno nás konečně spojují i s budoucností. Božský chléb a víno, Tělo a Krev Kristova, nad námi otevírají nebe. Činí, že naše existence už není omezena, ohraničena jen narozením a smrtí. Zpřítomňováním Kristovy oběti zvěstujeme jeho příchod, spojujeme v přítomnosti minulost s budoucností. Ano, Eucharistie je skutečným středem našeho života, je pokrmem na našich životních cestách, je vyjádřením Kristovy stálé přítomnosti mezi námi, jeho příslibu, že On s námi bude po všechny dny našeho života a nejen našeho, ale života, existence všeho stvořeného. Vždyť On je začátek i konec, alfa i omega…

Ježíš se, skrze přijímání Jeho Těla a Krve s námi spojuje a dává nám své požehnání pro naši životní cestu. Eucharistie je středem našeho života. Bez ní bychom byli duchovními ubožáky, bez jakékoli naděje. Vždyť konečně sám Ježíš říká: „Kdo jí mé Tělo a pije mou Krev, má život věčný a já ho vzkřísím v poslední den…“

Jiří Vojtěch Černý