Pozvání k „osvobození“ z pout našich předsudků a závislostí
Neh 8,2-6.8-10
Lk 4,14-21
3. neděle v mezidobí
Každý okamžik našeho života, každá jeho událost, je určována časem. Od východu k západu slunce, od narození k smrti, probíhá náš život v čase. V onom chronologickém, který jsme určili my lidé, podle běhu planet, který sledujeme na svých hodinkách, odškrtáváme v diářích a stále honíme ve spěchu dní. Spolu s ní plyne i Boží čas – kairos, který se neměří minutami, kde, jak praví Písmo, je „tisíc let jak jeden den“ – a naopak. V čase, který je jaksi mimo nás, na nás nezávislý, řízený Boží vůlí. Dnes – (mimochodem o neděli „Božího slova vyhlášené na 3. neděli papežem Františkem v r. 2018) jsme opakovaně zaslechli slůvko dnes. A právě ono dnes nebylo určováno 24. hodinami v běhu dní, ale dějinami spásy. Zkusme si ta biblická „dnes“ přiblížit.
„Dnes je den Hospodinův. Nebuďte smutní a neplačte.“
Tuto větu jsme mohli slyšet v prvním čtení z knihy Nehemiášovy. Přibližme si okolnosti tohoto Božího „dnes“. Zbytek izraelského národa se vrátil po 70ti letech z babylonského zajetí, (píše se rok 444 př.Kr.). Opět stojí ve své zemi zaslíbené, ale ta je v troskách, stejně i chrám. Pamětníci chrámové bohoslužby už zemřeli a knihy Zákona byly zničeny. Izraelité jsou sice konečně svobodni, ale léta exilu je připravila o jejich kořeny. O pramen jejich víry v jednoho Boha – Hospodina. Připadají si jako sirotci – ale, naštěstí, je zde (možná jediná?) Kniha Zákona. A jsou zde kněží, kteří uchovali linii kněžské služby. Mezi nimi Ezdráš, jeden z předáků národa, který se zasloužil o návrat, a ten teď před jejich zraky rozvíjí obraz mocného Hospodina, který si vyvolil tento bezvýznamný národ; od Abrahama jej provázel, zázračně vyvedl z otroctví v Egyptě a dal jim zaslíbenou zemi. O tom vše mluví slova Písma a slzy v očích Židů jsou slzami dojetí a vděčnosti. Vždyť „dnes se splnila Tvá zaslíbení, dnes je ten den radosti a spásy“. A Nehemiáš, Ezdráš i levité je v tom podporují. Říkají: Dnes je den Hospodinův. Nebuďte smutní a neplačte. A poté přidávají slova, která staví toto shromáždění na úroveň kultovní slavnosti: „Jděte a jezte tučná jídla a pijte sladké nápoje a posílejte výslužky těm, kteří si nemohli nic připravit, neboť tento den je zasvěcen Pánu. Nebuďte zarmouceni, neboť radost z Hospodina je vaše síla!“
A nyní se přenesme o necelých 500 let dopředu. V nazaretské synagóze se v sobotu – v den Páně – opět koná shromáždění Hospodinova lidu. Přichází i Ježíš – „jak měl ve zvyku“ a jako význačnému účastníku shromáždění, je mu předložen svitek Písma, konkrétně Izaiáše. Svitek vybrali oni, ale Ježíš si vybírá úryvek. Ten, ve kterém hovoří Izaiáš o slíbeném Mesiáši: „Duch Páně je nade mnou, proto mně pomazal a poslal, abych přinesl chudým radostnou zvěst, abych vyhlásil zajatým propuštění a slepým navrácení zraku; abych propustil zdeptané na svobodu, abych vyhlásil milostivé léto Páně.“ To jsou pro ně známá slova příslibu Mesiáše. „Všichni v synagóze na něho upřeně hleděli.“ Všichni, kdo chtějí, mohou porozumět. Ježíš nadto připojí: „Dnes se naplnilo toto Písmo, které jste právě slyšeli.“, a tím tato slova vztahuje na sebe.
Teď by se mělo opakovat to, co se stalo tenkrát za dob Ezdrášových v Jeruzalémě. Lid by měl jásat, plakat, klanět se a děkovat. Stane se však něco úplně jiného. Ježíš zažije odmítnutí. Stane se to, co se stalo tolikrát v dějinách Izraele. Oni, ač sdělení Izaiáše i Ježíšův postoj jsou zcela zřetelné: nepoznají den spásy, den navštívení Páně. Nepoznali svého Boha a Vykupitele, který přišel mezi ně!
Můžeme mít nazaretským jejich postoj za zlé?
Bezpočtukrát jsme dostali znamení Ježíšovy blízkosti v našem životě. A přijali jsme jeho znamení? Jeho pozvání k „přijetí radostné zvěsti“? K „osvobození“ z pout našich předsudků a závislostí? Dovolili jsme mu, aby „otevřel“ náš zaslepený duchovní zrak? Aby „uzdravil“ naši duši, nemocnou nedůvěrou, malomyslností, oslabenou povrchností a postrádající duchovní pokrm? Aby nám „navrátil svobodu Božích dětí“?
Neděli, co neděli slavíme i my náš „den Páně“. Náš „den navštívení“. Nikdo po nás nechce, abychom „plakali radostí“, vždyť nám přece stačí, že jsme si splnili náboženskou povinnost. Při mši sv. zpravidla přijímáme „chléb života“, tuto „nebeskou manu“, Eucharistii – jak prožíváme toto nejintimnější setkání s Pánem?
Bůh nás křtem přijal za své děti, dal nám svého Syna. Křtem jsme se i my stali Božími dětmi. Jak tyto skutečnosti prožíváme ve svém životě víry? Každý den, i ten nejobyčejnější a nejvšednější, může být pro nás naším „dnem navštívení“. Stačí tak málo. Přijmout Ježíše jako Mesiáše, jako svého Pána. Odevzdat se mu a obětovat mu kousek svého času – v modlitbě, četbě, adoraci. K tomu je zapotřebí mít Božské ctnosti: víru, naději a lásku. A také touhu. A schopnost obětovat alespoň něco málo ze sebe pro Ježíše. Vždyť jen On nám může vrátit ztracenou „důstojnost Božích dětí“. Jen On může uzdravit neduhy našich duší a těl. Jen On nás může osvobodit ze spárů tohoto světa,
On přišel, aby nám dal život – a dal nám jej v plnosti!
Jiří Vojtěch Černý
