Prapor nad Hradem

Jsem důchodce, a přece se těším na prázdniny. To sem do Krkonoš přijedou lidé „ze světa“ a jeden se diví, kolik je u nás hledajících i nalézajících, kolik lidí ze živých farností na liturgické úrovni. Jakou já mám radost, když někdo při převzetí posvěceného Chleba řekne: prosím také o Kalich! Vždyť jsme dědici vyznavačů kalicha, který si museli vybojovat. Teď vlaje na Hradě prapor, a to ne s rudým kalichem na černém podkladě, pod kterým se vraždilo, ale prapor se zlatým kalichem na červeném poli, náš prapor! Právě takové kalichy stojí na našich oltářích a my vyznáváme totéž, co Mistr Jan: hle, Krev Kristova! Není to už krev prolitá popravčími jako kdysi na Golgotě. Je to posvěcené Víno, dar Krve, bez níž není Život. Bez níž umírá duchovně tělo i duše. Židé se hádali, jak je to možné (Jan 6,52), my jsme zase staletí rozumovali o „transsubstanciaci“. Nebyl v nás kousek smyslu pro všemohoucnost Lásky, pro mystiku, poezii a kouzlo Kristova sebedarování. Koncil řekl: začněte s Kalichem! My jsme začali, ale nepokračujeme. Proto mám radost z těch, kteří si Kalich přejí. (Mohu jim jej nabídnout až do konce obřadu.)

Jan Rybář