Pravda vždycky zvítězí

Dan 7,13-14

Zj 1,5-8

Jan 18,33-37

34. neděle v mezidobí - Krista Krále

Pojem KRÁL se ozývá ve všech čteních dnešní slavnosti, i když, pravda, pokaždé v jiném duchu a jiné souvislosti. Ještě dříve, než se pustíme do bohatě prostřené porce biblických čtení, napadá mi otázka: co si vlastně my, lidé dnešní doby ve střední Evropě, představíme pod pojmem král? Pamětníci monarchie už mezi námi nežijí (a ti, kteří by ji chtěli vzkřísit, jsou, dle mého, neškodní snílkové). Díkybohu žijeme už déle než století v demokratické zemi a krále známe spíše jen z pohádek. Což propůjčuje našim představám o králi nereálný obraz. Nicméně. Řeč o králi je dnes na místě, vždyť v hlavní roli této neděle je skutečný král, co víc – král nebe a země, král, jehož království je věčné a trvá na věky. Kristus – Pantokrator, vševládný. 

Zaposloucháme-li se do prvého čtení z apokalyptických vizí Danielových, uslyšíme o jeho vidění Syna člověka přicházejícím v nebeských oblacích ke starci velikého věku. A ten – dosaďme si do tajemné postavy starce samého Boha, mu předává „moc, slávu a království. Moc nad všemi národy, kmeny i jazyky; moc věčnou a věčné království“. Království nebeské, království Boží, království věčné. Za připomínku stojí to, že obrazu této nebeské intronizace předchází scéna konce věků, vrcholící v přemožení všech nepřátel. (Obraz čtyř prapodivných zvířat, představující čtyři říše, ohrožující zemi.) Konečné vítězství patří Bohu a jeho královskému Synu – v případě Daniela předobrazu to Mesiáše, jehož příchod je staletí očekáván.

Sv. apoštol Jan se v knize Zjevení, v druhém čtení, vzdává předchozích apokalyptických obrazů, a jmenovitě mluví o Ježíši Kristu, tomto „prvorozeném z mrtvých a vládci nad pozemskými králi“. Úryvek z knihy Zjevení je součástí povzbuzení, které je adresováno pronásledovaným křesťanům, proto sv. Jan zdůrazňuje, že On je tím, který nás (lidi, křesťany) miluje a svou krví nás zbavil hříchů a tím z nás (všech) udělal královský národ a kněze Boha, svého Otce. 

Přichází v oblacích – odkaz na jeho nebeské království, je „alfou i omegou (začátkem i koncem – od věků po věky); je tím, „který je, který byl a který přijde“. 

Poté přijde ke slovu evangelium – i ono nám představuje Ježíše Krista jako krále, ale nikoli v nadpozemských výšinách, nikoli oslaveného, mocného, vševládného, ale – jako odsouzence na smrt! Stojí před pozemským vládcem, vydán mu na milost a nemilost, a přece – ač v poutech, zbitý, ponížený a navenek bezmocný – i před Pilátem vystupuje s hrdostí a autoritou krále. A Pilát, tento lidský panovník vládnoucí silou, se nechtíc a nevědomky, podrobuje jeho autoritě. Ježíš s Pilátem jedná jako se sobě rovným – a Pilát tuto jeho roli přijímá. „Ty jsi přece král?“ „Ano, já jsem Král!“ V tom Pilátově: „Ty jsi přece Král?“ zaznívá ještě ironie, ale už také zájem a dokonce, i úcta. Pilát není člověk vysokých morálních kvalit a také není žádný citlivka. Ale jedno je mu jasné. Tento zvláštní člověk je nevinný. Nestojí před ním, jako už tolikrát, slabý člověk třesoucí se strachy a prosící o milost. Stojí před ním osobnost, která jej neskonale převyšuje a zastiňuje, a přesto to toho panovnického ješitu neuráží, naopak, je si jeho převahy vědom a svým způsobem ji přijímá. Tento král jej neohrožuje, jeho království není postaveno na vnější moci, vojenské síle, touhy po nadvládě. „Moje království není z tohoto světa.“ „Tak jsi přece jenom král?“ „Ano, jsem král. Já jsem se proto narodil a proto jsem přišel na svět, abych vydal svědectví pravdě. Každý kdo je z pravdy, slyší můj hlas.“ Zvláštní. Znamená to snad, že ten, který stojí před ním je KRÁL PRAVDY? 

Tento svět nestojí na pravdě – to ví Pilát dobře. Pozemský svět je – byl – a bude pod nadvládou toho, kterého Ježíš nazývá otcem lži. To je smutná skutečnost. Oháníme se Pravdou, vyšíváme na standarty „Pravda vítězí“, ale nevěříme. Nežijeme v pravdě. Protože žít v Pravdě znamená žít s Ježíšem a v Ježíši. V tom, který je sám ztělesněnou Pravdou. Ten, který nakonec opravdu zvítězí. Nad lží a nenávistí. Nad všemi vládci tohoto světa. Nad všemi ideologiemi. 

Jsme v závěru církevního roku. Texty této doby - a vlastně i nadcházející doby adventní, ukazují na Krále, který přijde v moci a slávě na konci věků. My víme, že tímto králem je Kristus. Vítězný svoji pozemskou prohrou. Vítězný nad smrtí v okamžiku své pozemské smrti. Vítězný při svém vzkříšení a vítězný na konci věků, kdy „všechny, kdo žijí v pravdě“, přijme do svého království. Pravda vždycky zvítězí! A to i přesto, že její pozemská cesta k vítězství je lemována prohrami, bolestí, kříži. Pravda je umlčována ranami, utápěna v krvi bezbranných, v ponížení pokorných, překřikována lží, překrucována demagogií, manipulována fanatismem, populismem a kompromisy - a přece zvítězí! Povstane z prachu země a bude silou, která dá vzejít novým nebesům a nové zemi, na konci časů. Pravda je nesmrtelná! Ježíš je Král v království pravdy, lásky, míru, pokoje. V království věčném, v království Božím. 

A to je podstatou slavnosti, kterou slavíme.

Jiří Vojtěch Černý