Praví Kristovi učedníci se nebaží po věcech a poctách tohoto světa
Jak 3,16-4,3
Mk 9,30-37
25. neděle v mezidobí
Touha vyniknout, být na očích, něco znamenat – to k nám lidem, ať chceme, či nechceme, patří. Potíž je v tom, že se nám tato touha stává mnohdy cílem našeho života a k jeho dosažení používáme ne vždy vhodné prostředky. O tom píše sv. Jakub ve svém listě, který jsme slyšeli ve druhém čtení. „Kde vládne nevraživost a sobeckost, tam je zmatek a kdejaká špatnost…“. Pro úplnost připomenu ještě jiný překlad, který mluví o závisti a ctižádostivosti. To jsou vlastnosti, které mohou rozbít každé, byť sebelepší společenství. Je-li někdo ctižádostivý, vidí v druhých své konkurenty, bývá také sobecký, vždyť chce vyniknout nad druhé, a to často právě na jejich úkor. Navíc ctižádostivost zhusta provází i nevraživost k těm, kdo nám, takříkajíc „stojí v cestě“ a současně závist směrem k těm, o nichž si myslíme, že jsou výše a dále než my.
Skupinka učedníků, putující s Ježíšem Galilejí, může být v dnešním evangeliu ukázkou takového společenství, kde vládne ctižádostivost, vždyť oni se, jak je řečeno: „mezi sebou dohadují, kdo z nich je největší“. Kdo má mezi nimi hlavní slovo?; Komu věnuje Ježíš více pozornosti? Jak pošetilé a bláhové je jejich smýšlení. (U druhých to vidíme zcela jasně, co ale u sebe samých?) Jejich dohadování je o to tragičtější, když uvážíme, co se jim Ježíš snaží sdělit. On jim, už potřetí (a čím blíže jeho cestě do Jeruzaléma, tím naléhavěji) mluví o tom, co ho tam čeká. „Syn člověka bude vydán lidem do rukou, zabijí ho, ale za tři dny po své smrti vstane.“ Oni ho poslouchají, ale nerozumí, a „bojí se ho zeptat“. Nerozumí, protože rozumět nechtějí – slova o utrpení jejich Pána jsou pro ně nepřijatelná. A co teprve ono: „třetího dne vstane …“ Jsou zaskočeni, ostýchají se optat, nechtějí se jeden před druhým „shodit“. A nadto, více, než by se zajímali o Ježíše, o jeho osud, se zajímají sami o sebe. „Kdo z nich je největší?“ Ježíš, ač to nejspíš dobře ví, přesto jim položí otázku: „o čem spolu rozmlouvají?“ Oni se stydí, a tak mlčí. Tu jim Ježíš udělí lekci, která je tak provokativní, tak neslýchaná, že na ni nebudou moci hned tak zapomenout. Lekci o tom, co znamená „prvenství“ před Bohem. Je docela jiné, tak propastně jiné, než prvenství tohoto světa. Ti, kteří stojí v popředí, kteří mají moc, kteří jsou společenskými celebritami, jsou těmi, ke kterým se vzhlíží. A oni, aby byli ještě více v popředí, aby byli ještě více vidět, vystupují na své piedestaly, usedají na své trůny, hřímají z tribun. (Cpou se na obrazovky a přední stránky novin.) A k tomu všemu máme my, lidé, potřebu k někomu vzhlížet, uctívat své idoly, aplaudovat mocným, poklonkovat vrchnosti, nechat se vést těmi, kteří jsou prvními, mocnými.
A tu Ježíš pronese větu, která boří všechna společenská pravidla, všechny zaběhlé pořádky: „Kdo chce být první, ať je ze všech poslední a služebníkem všech!“ Ve společenství Kristových učedníků, v církvi, má platit jiná hierarchie hodnot – ne ten, kdo se vyvyšuje, ale naopak, ten kdo se ponižuje, kdo ustupuje do pozadí, je tím, kdo má v Božích očích prvenství. Jen ten, kdo druhým (jak jinak, než nezištně, nesobecky) slouží, je v Božích očích favorizován. A k dovršení všeho vezme Ježíš prvního usmrkance, který se kolem batolí, postaví ho před ně (k dítěti nelze vzhlížet, k němu se lze leda sklonit) a pronese příměr, kterým se snižuje na úroveň dítěte: „Kdo přijme jedno z takových dětí kvůli mně, mně přijímá.“ A aby nemohli být na pochybách, že mluví o sobě, coby Synu Božím, dodává: „kdo mne přijme, nepřijímá mne, ale toho, který mne poslal.“ (Domysleme: On mluví o Bohu, o sobě a o dítěti, a staví je na jednu rovinu. Ježíš, nejenže se staví na roveň Bohu, ale co víc, Boha staví na roveň dítěte!!!) To je neslýchané, možno říci, až rouhavé! Vždyť dítě je bezvýznamné, závislé na druhých, bezmocné. (A také nezáludné, bezprostřední).
Služebníkem není ani tak „slouha“, jako ten, kdo se skloní k poslednímu z posledních; kdo jej obejme, přijme s jeho slabostí a pomůže mu prožít, uvědomit si svoji skutečnou hodnotu.
O tom, že „první budou poslední a poslední prvními“ mluvil Ježíš už vícekráte (a oni jakoby neslyšeli), ale srovnávat se s Bohem a s dítětem zároveň!!! (U Matouše je řečeno totéž, ale snad srozumitelněji: „Cokoli jste udělali pro jednoho z těchto mých nejposlednějších, pro mne jste udělali.“ Mt 25,40)
Ježíš uštědřil lekci svým učedníkům, ale ona může být poučením i pro nás: Ne posty a kariéra, ne vnější projevy a znamení moci, ale tichost, pokora, obětavost. Služba druhým pro ně samé, nebo, chcete-li, z lásky k nim.
I když to s evangeliem nesouvisí, přece stojí za to, připomenout si slova z druhého čtení, z listu Jakubova. Tam jsme mohli slyšet o „moudrosti shora“. Ta je vskutku jiná, než ta naše přízemní, lidská! „…je především čistá, dále pokojná, shovívavá, poddajná, plná milosrdenství a dobrých skutků, ne obojetná, ani pokrytecká…“ Tuto moudrost shůry v sobě nesou právě ti, kteří „slouží“. Praví Kristovi služebníci a učedníci - nebažící po věcech a poctách tohoto světa, ale toužící se podobat svému Pánu, který je moudrý. Ne chytrý podle lidských měřítek, ale moudrý podle Boží vůle, která tak paradoxně požaduje vzdát se svého já, svých ambicí a dát se cele do služeb Bohu a lidem. To s sebou vždy nese, viděno zvnějšku, bolest a příkoří, avšak z Boží perspektivy radost, pokoj a příslib věčnosti.
Když Izaiáš popisuje obraz Mesiáše, mluví o „trpícím Božím služebníku“ a apoštol Pavel, v listu Filipanům, vykresluje Ježíše, jako toho, který se ve službě člověku ponížil až k smrti. („On, ačkoli měl Božskou přirozenost, nic nelpěl na své vznešenosti, že je rovný Bohu, ale sám sebe se zřekl, vzal na sebe přirozenost služebníka a stal se jako jeden z lidí. Ponížil se a byl poslušný až k smrti, a to k smrti na kříži …“ (Flp 2,5-7) Nemělo by nám však uniknout, co píše dále: „Proto ho také Bůh povýšil a dal mu jméno, nad každé jiné jméno.“ (Flp 2,9) A ještě jeden Kristův výrok nakonec: „Kdo se ponižuje, bude povýšen, a kdo se povyšuje, bude ponížen.“ (Lk 14,11)
Jiří Vojtěch Černý
