Prázdninové měsíce jsou již minulostí
Červenec i srpen máme za sebou - určitě k malé radosti naprosté většiny školáků a středoškoláků, jimž skončily prázdniny a nyní už opět posedávají ve školních lavicích.
Bohužel pro řadu seniorů byly právě tyto měsíce kritické - pravděpodobně jako důsledek úmorných dlouhodobých tropických veder; mnoho starých lidí nepřežilo, zejména těch, kteří byli zesláblí různými nemocemi. Lidé si pochopitelně povšimnou hlavně úmrtí mediálně známých osobností - na příklad populárních herců: právě těch v oné době odešlo několik: na příklad Rudolf Jelínek (známý ze staršího krimi-filmu "Smrt v sedle"). Zemřel i herec Karel Heřmánek, známý mimo jiné z filmu "Smrt krásných srnců" - i některé další někdejší celebrity. Francouzi v té době oplakali svého Alaina Delona - jednoho z jejich nejoblíbenějších herců.
Je zajímavé, že nejvíce lidí obvykle umírá buď právě uprostřed léta či naopak v období kolem vánočních svátků.
Koncem srpna uplynulo rovných sto let od narození sochaře pana Karla Stádníka, jehož plastiky - na příklad zcela netradiční zpodobení jednotlivých zastavení Křížové cesty - lze vidět v pražském kostele Na Lhotce a další jeho díla v řadě kostelů Středočeského kraje i jinde. Tento významný výtvarník, kterého lidé znali jako skromného a nenápadného člověka, je pochován na břevnovském hřbitově. V souvislosti s ním vzpomínám na jednu úsměvnou příhodu ještě z let totality: byla tehdy štědrovečerní noc a v "narvaném" kostele se slavila půlnoční mše svatá za velké účasti farníků i těch "svátečních" návštěvníků, kteří jinak během roku o kostel ani nezavadí. Dovnitř se protlačili i dva opilí mladíci a začali se tam chovat velmi nepřístojně. Tehdy pan Stádník na ně bez okolků "vystartoval" - svýma svalnatýma rukama zvyklýma na sochařskou dřinu nekompromisně popadl oba rušitele za límec a docela elegantním způsobem je naráz doslova vynesl ven do tmy; byli asi natolik překvapeni, že se nezmohli na žádný odpor - a půlnoční bohoslužba pak už proběhla nerušeně a důstojně...
Na Staroměstském náměstí se dokončují poslední doplňky obnoveného mariánského sloupu, který byl zničen před sto šesti lety zfanatizovaným davem pod vedením Franty Sauera (v listopadu roku 1918). Autor nového mariánského sloupu, sochař pan Váňa vytvořil již tři ze čtyř andělů spočívajících na soklu stávajícího sloupu. Staroměstské náměstí má tedy opět svou původní dominantu.
Poslední srpnový den byl zřejmě pro celé Slovensko významným svátkem - proběhla slavná beatifikace Jána Havlíka, mučedníka komunismu. Narodil se v roce 1928 jako nejstarší ze čtyř dětí v chudé věřící rodině; jeho náboženskou výchovu velmi pozitivně ovlivnila i jeho teta Angela, která byla řeholnicí. Janko se v roce 1943 stal žákem apoštolské školy Misijní společnosti sv. Vincence z Pauly v Bánské Bystrici. Když právě tam v roce 1944 vypuklo Slovenské národní povstání, byli žáci z bezpečnostních důvodů přemístěni do Trnavy. Po skončení války se student Ján Havlík do Banské Bystrice vrátil, aby tam "u vincentinů" studium dokončil a v květnu 1949 (tedy už za totality) složil maturitu. O rok později byl však spolu s ostatními řádovými novici násilně odvezen z apoštolské školy do nově zřízeného „přeškolovacího ústavu“ v obci Kostolná. Čekaly je nucené práce při stavbě Přehrady mládeže v Nosicích. Po propuštění v srpnu roku 1950 si Ján našel podnájem v Nitře a při zaměstnání dál tajně pokračoval ve studiu teologie. Dne 29. října 1951 vtrhli do jeho příbytku po zuby ozbrojení příslušníci StB a Ján Havlík i jeho spolubydlící byli zatčeni. Celých patnáct měsíců pak prožil ve vyšetřovací vazbě, kde tak jako mnozí další političtí vězňové zakusil psychické i fyzické mučení. V únoru 1953 byl v Nitře v rámci vykonstruovaného procesu "Štefan Krištín a spol." odsouzen k deseti letům vězení "za velezradu" (ve skutečnosti za důsledné praktikování víry a za své aktivity v tehdy již nelegálním katolickém skautském hnutí). Byl převezen do neblaze proslulého pracovního tábora "Rovnost" u Jáchymova, kde jako vězeň po léta těžce pracoval v uranových dolech bez jakékoli ochrany proti radioaktivnímu záření. V závěru léta 1958 byl znovu obžalován za svou pokračující misijní službu mezi spoluvězni. Po vyšetřovací vazbě v Ruzyni mu soud probíhající trest navýšil o další rok. Jeho zdravotní stav byl však již v roce 1960 natolik špatný, že musel být převezen do vězeňské nemocnice- nejprve ve Valdicích a po několika měsících byl přemístěn do nemocnice ve slovenské věznici Il'ava. V říjnu 1962 byl sice propuštěn na svobodu, ale se zcela podlomeným zdravím, na němž se vážně podepsalo fyzické trápení i psychické stresy. Zemřel o Vánocích roku 1965 ve věku 37 let.
Je nepochybné, že student Ján Havlík byl zatčen, dlouhá léta vězněn a všemožně týrán pro důsledné praktikování víry a pro své aktivity v zakázaném katolickém skautingu. Prožil nepředstavitelná strádání ve vyšetřovnách Státní bezpečnosti i při samotném výkonu testu. Podle svědectví spoluvězňů všem těm, kteří mu ubližovali, ze srdce odpustil a své spoluvězně všemožně podporoval. Po odsouzení k desetileté ztrátě svobody si trest i s dodatečným přídavkem dalšího roku vězení "odseděl" v "nápravných" zařízeních- z velké části v jáchymovském uranovém gulagu. První amnestie pro politické vězně se ho kvůli jeho ilegálnímu náboženskému působení mezi spoluvězni netýkala - a na svobodu jej propustili až v roce 1962 - to když už na následky dlouholetých vězeňských útrap, šikany, podvýživy, nejrůznějšího týrání a vysilující dřiny bylo zřejmé, že jeho život se chýlí ke konci. I když nezahynul přímo rukou kata, je jisté, že zemřel jako oběť na následky kruté perzekuce ze strany tehdejšího protináboženského režimu - totalitní moci nepřátelské k Církvi, k řádovým i diecézním kněžím i k věřícím - a že tedy byl skutečným mučedníkem.
Slavnost jeho beatifikace se konala ve slovenském Šaštíně, v parkovém areálu tamní poutní "národní svatyně" - (obdoby moravského Velehradu) za obrovské účasti lidu i kléru. Bohoslužbu vedl mimořádný papežský legát v hodnosti kardinála spolu se stálým papežským nunciem pro Slovensko a s bratislavským arcibiskupem. U oltáře byli i zástupci episkopátu sousedních zemí, mezi nimi i pražský arcibiskup Jan Graubner a plzeňský biskup Tomáš Holub. Celý obřad bylo možno sledovat prostřednictvím televize Noe.
Také v naší republice probíhají přípravy na beatifikaci některých mučedníků obou totalitních režimů - mimo jiné jezuity P. Kajpra, umučeného čihošťského faráře P. Josefa Toufara, dále P. Jana Buly a dalších dvou kněží popravených v souvislosti s estébáckou provokací v Babicích - a snad i dalších mučedníků.
Karel Voplakal
