Před deseti lety Pán odvolal na věčnost svého služebníka - emeritního litoměřického biskupa Josefa Koukla
Litoměřického biskupa Mons. ThDr Josefa Koukla, někdejšího profesora morální teologie na litoměřické Cyrilometodějské bohoslovecké fakultě, jsme poznali počátkem padesátých let ještě jako vojína Pomocných technických praporů. Na kněze byl vysvěcen krátce předtím - 23. dubna 1950 (v těchto dnech je tomu tedy téměř přesně sedmdesát let), ale ještě tentýž rok byl „povolán na vojnu“ – jako kněz kam jinam než k „černým baronům“- na dobu neurčitou. Jako voják PTP sloužil do konce roku 1953 na různých „stavbách socialismu“; po propuštění do civilu musel však ještě dost dlouho čekat na „státní souhlas“ k vykonávání kněžské služby. Od srpna roku 1954 se stal administrátorem nedaleké farnosti Stodůlky. Vyučoval tam děti náboženství- mimo jiné i mého nejmladšího bratra Bohuše a také Aničku, která se o mnoho let později stala mojí švagrovou. U dětí byl velmi oblíbený; na jeho přání mu některé říkaly strýčku Jozífku- a jejich rodiče důvěrně a prostě: „Jozífku“. Po čtyřech letech se stal administrátorem farnosti v Kladrubech u Stříbra - a právě dne 17. listopadu 1970 byl povolán do funkce spirituála kněžského semináře v Litoměřicích, které se později staly jeho osudem. Tehdy však ještě bydlel v obci Velemín v Českém Středohoří, kde byl administrátorem (a současně si rád zahrál na kostelní varhany, pokud u oltáře právě celebroval stařičký pan farář ze sousední Sutomi). Otec Josef Koukl byl totiž výborným a nadšeným varhaníkem. Aby mohl dojíždět „do práce“ do Litoměřic, pořídil si autíčko- a protože nikdy neodmítal „stopaře“, rozmlouval s nimi a někdy jim dokonce poskytl občerstvení na velemínské faře, brzy mezi nimi získal spoustu přátel. K vánočním či velikonočním svátkům dostával poštou i přes pět stovek pohlednic, na něž každému poctivě odpovídal. Kdyby tehdy poštovní známky stály tolik jako dnes, jeho skromný kněžský plat by na to určitě nestačil. Pro svou milou a srdečnou povahu jej měli rádi lidé zblízka i zdaleka - a kdo se mohl pyšnit jeho přátelstvím, byl na to hrdý. Léta ubíhala - a Otec Koukl složil v roce 1974 doktorát teologie a stal se nejprve odborným asistentem a později řádným profesorem morální teologie na litoměřické Cyrilometodějské bohoslovecké fakultě- a jako takový i sídelním kanovníkem kapituly.
Ještě ke konci totality dne 26. srpna 1989 byl od papeže Jana Pavla II. jmenován v pořadí osmnáctým litoměřickým biskupem, nástupcem kardinála Štěpána Trochty. Světitelem biskupa Koukla byl pražský arcibiskup František Tomášek, papežský nuncius biskup F. Colasuone a pražský pomocný biskup Lebeda. Svěcení se zúčastnili významní zahraniční hosté: africký kardinál B. Gantin a vídeňský arcibiskup kardinál H. Groer. V biskupském erbu jsou dvě stříbrné lilie v červeném poli a biskupským heslem Mons. Koukla bylo: „Deus Caritas est“ (Bůh je Láska).
Litoměřickou diecézi převzal v dost žalostném stavu: ze čtyř stovek farností bylo obsazeno jen něco přes stovku, chyběli kněží, návštěvnost bohoslužeb mizivá, tvrdý státní dozor, mocní církevní tajemníci. Ale za pár měsíců po svém nástupu padl totalitní režim a Otec biskup se mohl pustit do velkorysých plánů: pod jeho vedením došlo k založení biskupského gymnázia ve Varnsdorfu, k obnově biskupského gymnázia v Bohosudově, k založení hospice sv. Štěpána, k rozvoji dobrých vztahů s německými diecézemi v Bamberku, Eichenstadtu, Essenu a Fuldě, k rozvoji styků mezi Křesťanskou akademií a mnichovským Ackermann Gemeinde, k rozvoji bohoslužeb na poutních místech Filipov, Hejnice a Bohosudov. Má velkou zásluhu na tom, že došlo k svatořečení blahoslavené Zdislavy z Lemberka při návštěvě papeže Jana Pavla II. v květnu roku 1955 - i na tom, že chrám sv. Vavřince a Zdislavy v Jablonném v Podještědí byl papežem povýšen na „baziliku minor“.
V roce 2001 se biskup Koukl dožil 75. roku a podle platných pravidel nabídl papeži svou biskupskou rezignaci; papež ji přijal až o dva roky později - právě na vánoční svátky. Emeritní biskup Mons. ThDr Josef Koukl poté působil jako biskupský vikář pro styk se zahraničím a Pán si jej povolal ve věku 83 let dne 22. května roku 2010. Stejně tak jako při jeho svěcení, tak i při pohřbu nemohla litoměřická katedrála pojmout sta a sta těch, kteří tam svého biskupa a přítele přišli oplakat, udělat křížek na jeho rakvi a doprovodit jej na hřbitov. Ve všech farnostech litoměřické diecéze byl po pohřbu přečten jeho odkaz - list na rozloučenou, v němž se pokorně omlouvá všem, jejichž očekávání snad zcela nenaplnil. Naprostá většina kněží i laiků jeho diecéze však v něm ctila otce, vzácného přítele - člověka, kterého po zásluze měli upřímně rádi.
Karel Voplakal
Foto: Wikipedia
