Předmluva ke knize Veroniky Čepelkové "Stáří jako inspirace k aktivitě"

Žijeme v době, kdy středem pozornosti je mládí. Mládí znamená výkon, nebojácný běh životem a snahu pomíjet vše staré. Ale co s lidmi, kteří se dnes dožívají ve stále větší míře osmdesáti či devadesáti let? Pro mnohé jsou zbytečným, ba dokonce zatěžujícím prvkem, a dávají jim to znát.  Je to však rozumné? Nepodřezávejme si pod sebou větev.

Naštěstí se najdou lidé (např. autorka), kteří se – ač jsou sami mladí – snaží porozumět stáří, dát mu váhu, která mu náleží, a též pomoc a lásku nejen lidskou, ale i Kristovu.

V dřívější době, kdy žily v rodině tři generace (zvlášť na vesnicích), byl starý člověk začleněn do společnosti, měl tam své místo. Zprvu pomáhal svými slábnoucími silami, později seděl na lavičce, sledoval děj kolem sebe, zaměřoval se do svého nitra a vyzařoval klid a důvěru. Též vzpomínal, ale byl také připomínkou těm mladým, že nadejde čas, kdy i oni budou staří. Mladí se učili od starých. „Poslední radosti člověka jsou tišší, ale také hlubší“ (Bosmas).

Dnes je trend být stále mlád. Náhodou jsem viděl dole vedle sebe dvě knihy – od Anselma Gruna „Umění stárnout“ a knihu s nadpisem „Jak mládnout“ (autora si nepamatuji). Co je trapnější než senior(ka) chovající se jako pubescent? Umění stárnout je velkým uměním, je to nalezení smyslu života. A naštěstí v naší společnosti jsou organizace a obětaví lidé, kteří žijí se seniory, nechají je stárnout a dávají jim pocit důležitosti a užitečnosti. Též učí společnost jinak se dívat na stáří. V době, kdy tři generace už nežijí pospolu a ani nemohou díky jinému způsobu života, je potřeba více zdůrazňovat úlohu seniorů ve světě i v církvi. Každý počin v tomto směru je velmi záslužný.

Jan Rybář

Podrobnosti o knize Veroniky Čepelkové "Stáří jako inspirace k aktivitě" naleznete - zde!