Přejme druhým

Iz 55,6-9

Mt 20,1-6

25. neděle v mezidobí  

Dnešnímu Kristovu podobenství o nebeském království předchází prvé čtení z tzv. Deuteroizaiáše, které směřuje do babylónského zajetí. A právě v jeho poselství je klíč k pochopení toho dnešního, až provokujícího, evangelia. Začíná výzvou: „Hledejte Hospodina, kde je možné ho najít, vzývejte ho, když je blízko!“ Zasazeno do souvislostí – toto Izaiášovo slovo je slovem naděje. Izraelité, odtrženi od jeruzalémského chrámu, žili v beznaději a v domnění, že je Hospodin neslyší, že ani není možné se s ním, bez chrámové bohoslužby, setkat. Izaiáš naopak tvrdí: „Hledejte ho, vzývejte ho“, vždyť je možné jej nalézt kdekoli; On není jen v chrámu, je uprostřed vás, kdekoli jste. A i ti, kteří byli od něho daleko (odpadlíci, bezbožníci, hříšníci), změní-li své smýšlení, své jednání, se s ním mohou setkat a bude jim odpuštěno. Protože Bůh mnoho odpouští, vždyť „jeho myšlenky nejsou vaše, ani vaše chování není podobné jeho“. „O kolik totiž převyšují nebesa zemi, o to se liší mé chování od vašeho; mé smýšlení od smýšlení vašeho.“

Dokladem pravdivosti těchto slov je i podobenství dnešního evangelia, ve kterém dává Ježíš nahlédnout, jak je to s Boží spravedlností a milosrdenstvím. To dnešní evangelium je zakončeno Kristovým tvrzením, že: „poslední budou prvními a první posledními“.

Nám se to hezky poslouchá, naše falešná pokora či pocit neúspěšnosti a vnucené upozaděnosti, tady dostává berličku v ujištění, že to jednou Pán těm úspěšnějším, bohatším, protěžovaným, spočítá, a my pak budeme pěkně vpředu a na očích. Nejsem biblista, ale jsem si jist, že takhle to Pán nemyslel. Neříká to v negativním, ale pozitivním smyslu - chce dát prostor outsiderům, nikoli degradovat úspěšné. My lidé jsme už takoví, že se poměřujeme s druhými, jsme vztahovační a závistiví – a o tom je v dnešním Kristově podobenství také řeč.

Hospodář (etymologický původ slova Hospodin) zve na svou vinici – zve všechny a všem dává plnou (denár = obvyklá denní mzda) mzdu. S prvními smlouvá „denár na den“, pozdějším slibuje „spravedlivou odměnu“ a posledním neslibuje nic, a přece, všichni dostanou stejně. Z pohledu Hospodáře jedná nejen spravedlivě, ale i milosrdně (dělníci jsou otcové rodin, méně než denár rodinu neuživí). Ne tak z pohledu dělníků, kteří pracovali celý den. Oni se poměřují, oni chtějí více, než ti poslední – „no jakápak je to spravedlnost, abych já dřel celý den a dostal stejně, jako tihle povaleči …?“ Dostávají, co jim bylo slíbeno a přece jsou nespokojení. Reptají a závidí. Zkrátka: dívají se optikou naší lidské, přízemní spravedlnosti, která odměřuje a posuzuje. Která dává „něco za něco“ a nezná velkorysost a milosrdenství. To Boží – hospodářova spravedlnost, je jiná. Dává stejně všem - protože Hospodář je dobrý. Protože – jak jsme slyšeli v prvém čtení – Boží myšlení není naše, vždyť: „O kolik převyšují nebesa zemi, o to se liší mé chování od vašeho, mé smýšlení od smýšlení vašeho“.

Ježíš mluví o Nebeském království, kde neplatí lidská, ale Boží měřítka. Hospodin – hospodář nás posílá na svou vinici – na Boží prostor našeho života a touží, abychom se podíleli jako spolutvůrci, na jeho zvelebení, na jeho prosperitě. Tak, jak je každý z nás disponován. On nás zve opakovaně, znovu a znovu nám dává šanci k plnohodnotnému, smysluplnému životu. Někdo vykročí k naplnění svého poslání hned na první pozvání; jiný váhá, zvažuje; další si dává na čas a upřednostňuje své zájmy před vůlí Hospodáře – a přece. Až skončí den – den našeho života, dostaneme všichni „spravedlivou odměnu“. Všichni stejnou – copak lze Boží království a život věčný, odměřovat? A přece budou ti, kteří pracovali „celý den“ zvýhodněni. Ne však velikostí odměny, ale tím, že mohli pracovat na vinici svého života. Že svůj život prožili naplno – s Pánem a pro druhé. Že jej nepromarnili. Větší odměna je v tom, že mohli být déle s Pánem, že mohli pracovat na jeho vinici. Že uzří plody své práce. Pán nikoho nesoudí. Dává šanci i těm, kdo na jeho vinici nepracovali, nebo jen chviličku. Všem těm celníkům a nevěstkám (viz Mt 21,31). Všem těm „posledním“, navenek nezpůsobilým, nehodným. Všichni jsou pozváni do Božího království, kde to, že budou u Pána, je tou největší odměnou – a ta je přece pro všechny stejná.

Nebo ještě jinak: v závěru předchozí kapitoly se Petr ptá, „co za to (že následuje Pána a opustil všechno) bude mít?“ Dostane se mu podobné odpovědi: „Každý, kdo opustil domy nebo bratry, otce, matku, ženu, děti nebo pole pro mé jméno, dostane stokrát víc a získá věčný život. Mnozí první budou poslední a poslední první.“ (Mt 19,29-30)

Výměna rolí, tohoto „zasedacího pořádku v Božím království“, není automatická, ani se neměří našimi pozemskými zásluhami. Důvodem nebude to, zda jsme byli dobří a ještě lepší; zbožní a ještě zbožnější. Nic z naší lidské spravedlnosti, našich měřítek a hodnot, nehraje v Božím království roli. Důvodem naší spravedlivé odměny, naší nebeské mzdy je to, že Hospodář je dobrý. On miluje všechny bez rozdílu. On všechny zve do svého království. A my se, paradoxně, připravujeme o svá prvá místa tím, že je nepřejeme druhým. Že se, stejně jako oni „zasloužilí“ dělníci v podobenství, nad ně povyšujeme a je posuzujeme.

A tak – jak je dobře, že o místech v Božím království nerozhodujeme my, ale dobrý Hospodin!

Jiří Vojtěch Černý