Přejme si navzájem Boží pokoj
Ex 34,4-9
2 Kor 13,11-13
Jan 3,16-18
Nejsvětější Trojice
Ačkoli v prvém, starozákonním, čtení není – a ani nemůže být, řeč o Nejsvětější Trojici – přesto tam zaznívá slovo, lépe sloveso, které se znovu a znovu opakuje, chce-li Písmo sv. zaznamenat setkání Boha s člověkem.
Mojžíš vystupuje na horu Sinaj (ve SZ výsostné místo setkávání s Bohem, viz Mojžíš či, Eliáš) a tu k němu sestupuje Hospodin v oblaku…“ Právě ono sestupování je charakteristické pro zjevování Boha – jen pro připomenutí: Bůh sestupuje na Sinaj a v žalmech na Sión; Ježíš sestoupil od Otce a přišel na svět – když předtím sestoupil Duch svatý na Pannu Marii; tentýž Duch svatý sestoupil o Letnicích na apoštoly, jak jim Ježíš slíbil: „Duch svatý na vás sestoupí a učiní si u vás příbytek…“ Stále znovu se opakující pohyb – pohyb dolů (z nebe) směrem k člověku; pohyb vyjadřující až jakési ponížení, vždyť se zde nekonečný Bůh snižuje, sestupuje na naši ubohoučkou lidskou úroveň; dává se nám poznat a drží s námi krok. Absolutní, neuchopitelný (a nepochopitelný) Bůh činí tak osobní, otcovské gesto – sestupuje – sklání se k člověku, touží být s ním. Je to Bůh vztahu… Sám existuje ve vzájemném vztahu 3 osob – pochopit jeho podstatu ani nelze, a sestupuje k lidem, aby i s nimi mohl prožívat vnitřní, hluboký vztah. Vztah Otce Stvořitele, vztah Syna, bratra přítele, vztah všeprostupujícího ducha, ducha lásky, pravdy, života.
Sama Nejsvětější Trojice je hluboké tajemství a přenechejme její hlubiny teologům. Raději tento vztah osobně a přirozeně prožívejme, vždyť k nám neodmyslitelně a neoddělitelně patří. Už od kolébky (a vlastně, teď mluvím jen sám za sebe, ale jsem o tom přesvědčen – už od našeho početí) s ní a v ní žijeme a jsme. Ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého jsme byli pokřtěni, činíme nespočet pokřižování v jejím jménu; stejně tak začínáme i končíme každou mši sv. A, tak jako se v ní rodíme, tak v ní budeme i umírat a odcházet „ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého“. Nejsvětější Trojice k našemu životu zkrátka patří – patří tak přirozeně, jako naše lidské, osobní vztahy – snad právě proto si vztahy uprostřed Nejsvětější Trojice dokážeme nejlépe představit na vztazích, které žijeme v našich rodinách. A také v církvi – vzpomeňme na dnešní druhé čtení z listu Korinťanům. Bylo tak krátké a tak krásné a povzbudivé: „Bratři, žijte radostně, zdokonalujte se, buďte přístupní napomínání, buďte svorní, žijte v pokoji. Bůh, dárce lásky a pokoje, bude s vámi. Milost našeho Pána Ježíše Krista, láska Boží a společenství svatého Ducha s vámi se všemi!“ Tolik citace pro připomenutí. Poslední věta je úvodním pozdravem ze mše svaté – tolikrát jsme tato slova slyšeli, že nám jejich obsah nejspíš vyšuměl. Škoda pro nás. A ještě větší, že my sami v církvi takovéto upřímné vztahy nežijeme. Nepozdravujeme se v pokoji, ale vnášíme do našich společenství přesně pravý opak Pavlova povzbuzení – jsme nesvorní, nepřístupní a urážliví, nepokojní a nespokojení. Plní závisti, sobectví, sebestřednosti – ne, nechci kálet do vlastních řad, to ze mne mluví žel tak častá zkušenost. Avšak i já, každý z nás, také máme na této reálné a ideálu tak vzdálené tváři církve, svůj díl. I přitom, pro každého z nás, cituji evangelium: „tak Bůh miloval svět, že dal svého jednorozeného Syna.“ A tento Syn za nás, za každého z nás, z lásky dal svůj život. Přišel – sestoupil, ne aby nás soudil a trestal, ale aby nás miloval a spasil. A abychom mohli alespoň trochu tuto Boží, trojjedinou lásku poznat, sestoupil na nás a do nás Duch svatý, který spolu s Kristem v nás volá „Abba, Otče!“ Tatínku! (Když nad tímto výronem lásky, který je samou podstatou Nejsvětější Trojice zkouším rozjímat, sráží mne to do kolen a svírá hrdlo – tolik lásky!!!) Dost už slov, beztak nemají na to, aby přiblížila neuchopitelné a vysvětlila nevysvětlitelné. Namísto spekulací raději zůstaňme u hloubky tajemství, jež není k pochopení, ale k víře, a volejme a hlavně si navzájem přejme: „Pokoj našeho Pána Ježíše Krista, láska Boží a společenství svatého Ducha, ať je s námi se všemi." Amen.
Jiří Vojtěch Černý
