Přestaneš-li utlačovat, ukazovat prstem, křivě mluvit... tehdy v temnotě vzejde tvé světlo

Iz 58,7-10

Mt 5,13-16

5. neděle v mezidobí

Asi mezi námi není nikdo, kdo by neznal krásnou českou pohádku „Sůl nad zlato“. Pošetilý král nedocení ve své ješitnosti vyznání své dcery, která přirovná lásku k němu příměrem, že je jí stejně drahým, jako sůl. Ale protože v pohádkách vždycky všechno dobře dopadne, pozná král nakonec, že všechno královské zlato nemá takovou cenu, jako právě ona obyčejná sůl. Král udělá trpkou zkušenost, když ve své hlouposti nechá zničit všechnu sůl a teprve potom zjistí, že se bez ní opravdu nedá žít.

Snad není nedůstojno posvátných textů Písma, že jsem si při četbě dnešního evangelia vybavil právě tuto pohádku. Ježíš, záhy poté co ohromil své posluchače osmerem blahoslavenství, pronese ke svým učedníkům: „Vy jste sůl země.“ To muselo být neméně ohromujícím sdělením. „Vy jste sůl země. Jestliže však sůl ztratí chuť, čím bude osolena. K ničemu se už nehodí, než aby se vyhodila ven, a lidé po ní šlapali.“ Sůl. Pán Ježíš nebyl tak bláhový, jako onen král z pohádky, on moc dobře ví, o čem mluví, když si troufne přirovnat své učedníky a jejich následovníky k soli země. Tím spíše, když uvážíme význam soli v tehdejší době. Sůl byla platidlem (od soli je odvozeno angl. slovo plat,mzda - salary, lat. sůl - sal). Byla konzervačním prostředkem (udržovala potraviny čerstvé a chránila před hnilobou a plísní), používala se nejen k ochucení stravy (jako taková je nezbytná a nenahraditelná) ale také jako součást obětí. Posluchačům z tohoto přirovnání muselo být zřejmé, že je Ježíš vybízí, aby byli (tehdy, stejně jako dnešní křesťané): stejně cenní; aby byli „čerství“, což může být vyjádřeno svěžestí ducha, otevřeností k přijímání pravdy a Kristova učení; aby se uchovali nezkažení – od všeho co člověka rozkládá jako hniloba, od lži, nečestnosti, nepoctivosti, dvojakosti, pokrytectví a přetvářky, hříchu, atd., atd. Aby byli těmi, kteří dodávají potřebné chuti životu svému i druhých, aby mu dávali smysl, pokoj, radost, atd. Aby byli poživatelnými – jistě nemluvíme o kanibalismu, aby v nich byla ona potřebná špetka soli, která může mít podobu zdravého rozumu, také humoru, pokory, trpělivosti, zodpovědnosti, přímosti, ohleduplnosti atd., atd.

Hned poté, co zazní příměr o soli, následuje ještě zřejmější a naléhavější příklad: „Vy jste světlo světa.“ Může být něco důležitějšího pro život (od prvoků, přes floru i faunu, až po člověka) než světlo? Bez světla není život. Bez světla nelze žít.

Ježíš o sobě později řekne: „Já jsem světlo světa. Kdo mne následuje, nebude chodit v temnotě, ale bude mít světlo života.“ (Jan 8,12) Tohle o sobě může říci jenom Boží Syn. A také pouze Boží Syn může slíbit těm, kdo jej následují, kdo chodí v jeho světle, že budou uchráněni temnot a budou mít světlo života – vezdejšího i věčného. Kristovi posluchači, jeho učedníci, jsou vyzváni, aby i oni byli „světlem světa“. Vy jste, máte být, těmi, kdo září. Kdo dávají světlo, kdo udávají směr. Však také, viz následující příklad a v souladu s praktickou zkušeností: Nelze zatemnit to, co je na hoře i nahoře. Co je osvětleno. A stejně tak, jako se světlo staví na podstavec, jako se lucerna zavěšuje do výše a jako se zapalují světla majáků, tak i vy máte být pro druhé světlem. A cože má být tím světlem? Co má ozařovat? Co je tím „naším světlem“? „Tak ať vaše světlo svítí lidem, aby viděli vaše dobré skutky a velebili vašeho Otce v nebesích.“ My nejsme zdrojem světla, tím je ve fyzikálním smyslu pouze světlo slunce; v duchovním smyslu pouze Bůh stvořitel, který poslal svého Syna, toto: „Pravé světlo, které osvěcuje každého člověka … v něm byl život a ten život je světlo lidí a to světlo svítí v temnotě a tma ho nepohltila …“ (Jan 1,4-5.9) My jsme pouze těmi, kdo světlo odráží – naše věrohodnost, naše světelnost, je dána tím, nakolik jsme schopni Boží světlo - světlo víry, lásky, pokoje, dobra, krásy, atd. … odrážet. Ne tak, jako „hrách od stěny“, ale nakolik jsme sto přijmout Boží paprsky, nechat se jimi prostoupit, prozářit, proměnit a vyzařovat je navenek. V této naší vnější záři, která je odrazem Boží záře v nás, budou pak viditelné i naše skutky. Ty dobré, pro které mohou druzí „velebit našeho Otce v nebesích“, ale také i ty méně dobré a nedobré, které i přes naši snahu beztak neukryjeme, neschováme v temnotách, a které mohou druhým Boha zastiňovat. Čím více budeme zářit, svítit světlem Kristovým v nás, tím více budou ti kolem nás velebit Boha. A naopak. Pokud bude naše nitro ponořené do temnot (bludů, zloby, pýchy, nepřejícnosti, sobectví atd.) tím méně budeme odrážet Světlo Kristovo. 

Jen vyleštěné zrcadlo s dostatkem stříbra hojně odráží paprsky světla. Jen čistá skla propouští dostatek světla. A stejně tak, jen čistá, průzračná duše odráží Boží světlo v nás. My nemůžeme být pro druhé světlem, nebude-li světlo Kristovo v nás!

Není bez zajímavosti si něco málo říci o dnešní lekci u proroka Izaiáše. Je z té části jeho proroctví, která se týká postu, a Izaiáš zde odmítá jeho jalové chápání, které je samoúčelné a není spojeno s láskou k Bohu a bližnímu. Prorok zdůrazňuje, že pravá zbožnost se musí projevovat hlavně v dobrých a milosrdných skutcích. Slyšeli jsme: „Lámej svůj chléb hladovému, popřej pohostinství bloudícím ubožákům; když vidíš nahého, obleč ho, neodmítej pomoc svému bližnímu…“ Sytit hladové, oblékat nahé, poskytnout přístřeší potřebným, to jsou přece tzv. „skutky milosrdenství“. Ty nejsou ničím mimořádným, naopak, ty bychom měli všichni činit, jako úplnou samozřejmost. Milovat druhé, pomáhat druhým a sloužit druhým, zůstane samozřejmým požadavkem pro lidi, dokud lidmi vůbec budou. A Izaiáš pokračuje příslibem světla: „Tehdy vyrazí tvé světlo jako zora … Přestaneš-li utlačovat, ukazovat prstem, křivě mluvit, nasytíš-li svým chlebem hladového, ukojíš-li lačného, tehdy v temnotě vzejde tvé světlo, tvůj soumrak se stane poledním jasem.“ Jsme obklopeni temnotami. Jsou okolo nás i v nás. Ale nemohou zatemnit světlo, které nám vchází skrze Světlo Kristovo. To světlo, které může prozářit všechny temnoty.

Zatímco Izaiáš (a celý Starý zákon) používá futurum – budoucí čas; Ježíš hovoří v prézentu – v čase přítomném. Ani nepřikazuje: „buďte světlem!“ On říká: „Vy jste světlo světa.“ Ne: jednou budete. Tehdy, až. Kristus konstatuje skutečnost: „Vy jste světlo světa.“ Že by nevěděl, co mluví? Nedopusťme, aby se blamoval. Aby se mýlil.

Jiří Vojtěch Černý