Přijmout Boha do svého srdce a svého života
Přísl. 9,1-6
Jan 6,51-58
20. neděle v mezidobí
Už čtvrtou neděli, čteme z evangelia sv. Jana, přesněji z jeho šesté kapitoly. Kapitoly, která se točí kolem jediného tématu a tím je Kristovo Tělo a Krev, avšak mystik Jan toto téma rozehrává ve stále nových tóninách a nahlíží z hlubších rovin pohledu, myšlenkově je cizeluje, obsahově prohlubuje a graduje. V evangeliích minulých nedělí nám Ježíš přibližoval tajemství Eucharistie nejprve pomocí „zázračného rozmnožení chleba“; připomenutí „many na poušti padající z nebe“; minulou neděli pak vyzdvižením nezbytného „pokrmu na cestu“ (cestu života i do nebeského království), a dnes, dnes jeho řeč graduje až k nesnesitelně náročnému a ve své době naprosto nepřijatelnému požadavku „jíst jeho tělo a krev“!
Nicméně, jako vždy, obsahovou předehrou evangelia je text z prvého čtení. V něm nás pozvala kniha Přísloví na hostinu, která je připravena všem, kdo prahnou po moudrosti a poznání, kdo se odváží opustit bezpečné hranice zvykovosti a dětinskosti a touží se učit novým věcem, skutečnostem a prožívat novou, nezvyklou zkušenost v poznávání Božích cest. „Moudrost připravila svůj stůl… Pojďte, můj pokrm jezte, víno mnou nalité pijte… kdo je nezkušený, ať přijde, kdo je bez rozvahy, toho chci učit… zanechte dětinství a budete žít, po cestách poznání choďte!“ Tento obraz hostiny (hostina - v Bibli vnímána jako duchovní slavnost, moudrost je ztotožňována s Boží podstatou) ještě umocňují slova žalmu: „Mocní strádají a hynou hlady, nic nechybí těm, kdo hledají Hospodina… Okuste a vizte, jak je Hospodin dobrý…“
Vrcholem Božího slova je ovšem sdělení Krista před zástupy, když říká: „Já jsem ten chléb živý, který sestoupil z nebe… kdo bude jíst tento chléb, bude žít na věky. Chléb, který já dám, je mé tělo, obětované za život světa…!“ To je více, než sdělení pro pár hladových učedníků; více, než zázračně rozmnožený chléb pro zástupy na břehu Galilejského jezera – to jsou „slova života a pro život“, to je manifest přítomného, ztělesněného Slova Božího, pro celé stvoření, pro všechny lidi. Toho Slova života, které se stalo Tělem a toto „tělo se obětuje za život světa!“ (Osobně se domnívám, že závažnost těchto slov jsou srovnatelná s Božím slovem při Stvoření: „Budiž ... – a stalo se!“. Jako Bůh tvoří extrahovanou ideou ve vyřčeném SLOVĚ, podobně i zde tvoří zcela novou, zásadní existenci i Boží Syn. SLOVO, které se stalo Tělem, dává sebe sama jako Chléb života.)
Avšak, s jakou reakcí se Ježíš po těchto zásadních, ba životodárných, slovech setkává? Podobně jako minulou a předminulou neděli slyšíme, že jeho posluchači reptají. Ačkoli to dnes nezaznělo výslovně, slyšeli jsme, že: „Židé se mezi sebou přeli…“ ale stejně tak je možné jinými slovy říci, že reptali: „Jak nám tento člověk může dát jíst své tělo?!“ Je ovšem rozdíl mezi reptáním Židů a naším, tak častým, reptáním. My reptáme apriori vůči všemu, oni reptají, protože se před nimi otevírá nová, naprosto nepředstavitelná skutečnost, na kterou nejsou připraveni. Jíst něčí tělo a pít něčí krev vnímají doslovně a to je, podle jejich učení a víry, právem, pohoršuje. Jíst něčí TĚLO je jednak v rozporu s etikou, s Božími přikázáními, a pít KREV, to je dokonce v Písmu výslovně zakázáno. Z jejich soudobého pohledu jsou Kristova slova bezmezným rouháním; jeho výzva k tomu „jíst jeho tělo a pít jeho krev“ je naprosto nepřijatelná, stojící proti všem pravidlům, předpisům a zákonům.
My dnes, když přijímáme Tělo a Krev Ježíše ve svátosti oltářní, vnímáme konsekrovaný chléb a víno obrazně, jako symboly. Ale když tato slova pronesl Ježíš, nikdo nepochyboval o tom, že to myslí doslova. A On to tak myslí! V jeho výroku: „Kdo jí mé tělo a pije mou krev, má život věčný... vždyť mé tělo je skutečný pokrm a má krev je skutečný nápoj...kdo jí mé tělo a pije mou krev, zůstává ve mně a já v něm...“ nezůstává žádné místo pro zámlky, přirovnání a už vůbec ne pro žádná naše jako, ale, za předpokladu, že ...
Eucharistie, tak jak ji vnímáme dnes, je přijímání Těla a Krve Kristovy. Přibližme si, co to znamená: - Kristovo TĚLO můžeme vnímat jako Boží dar VTĚLENÍ. Jako ono: „Slovo se stalo TĚLEM.“; - Kristova KREV nám připomíná UKŘIŽOVÁNÍ, kdy krev Božího Syna stékala po kříži.
My máme při sv. přijímání účast na těchto obou událostech, které změnily a proměnily svět! Na OBĚTI Boha, který dal svého Syna a na OBĚTI Krista, který dal svůj život. Svátost Eucharistie je SVÁTOSTÍ OBĚTI a tak logicky vyplývá, že i naše účast na této svátosti musí, měla by být, OBĚTÍ. Ale jaká je, v čem, spočívá naše OBĚŤ?
V našem sebedarování - jinak tomu ani nemůže být. V darování Bohu - svého času; v darování svých schopností, sil; svého pohodlí; v posledku a především, v darování Bohu sebe sama, svého života, svých ambicí, představ, plánů a sebestřednosti ...
Mnozí z nás přistupují neděli co neděli, ke svatému přijímání. Tak to má ostatně být. Ale ono není přijímání, jako přijímání. K přijímání nestačí pouze se postavit do řady a pasivně přijmout eucharistii, to ke skutečnému přijetí Kristova Těla opravdu ještě nestačí… Je třeba vědomě - s úctou i pokorou; vírou i úžasem, přijmout Boha do svého srdce a svého života - pak se skutečně sjednocujeme s Ježíšem. Pak jsme Jeho – Kristovi; pak i pro nás bezezbytku platí slova, která jsme slyšeli: „Kdo jí mé tělo a pije mou krev, zůstává ve mně a já v něm. Jako mne poslal Otec a já žiji z Otce, tak i ten, kdo jí mne, bude žít ze mne...“!
(A vůbec nehraje roli, zda přijímáme do úst či na ruku; vstoje či v kleče – v přehnaném zdůrazňování „jedině správných a zbožných postojů“ se zpronevěřujeme podstatě a zastiňujeme svou lidskou malicherností velkorysou Boží lásku a svobodu, která je nám dána.)
Jiří Vojtěch Černý
