Přijmout mentalitu Božích dělníků
Lk 10,1-20
14. neděle v mezidobí
V pátek jsme společně oslavili nejvýznamnější z postav naší víry; ty, kteří našemu národu (tehdy spíše shluku rozdílných a navzájem nepřátelských kmenů v České kotlině a v ucelenější Velkomoravské říši) přinesli víru a co zejména, zpřístupnili učení církve, liturgii a Písmo sv. v našem mateřském jazyce. (Působení a dílo svatých Cyrila a Metoděje, by vydalo na samostatnou promluvu, ale ta se více či méně pronášela ve většině promluv v našich kostelích.) A právě, při slavení jejich slavnosti zaznělo stejné evangelium, jaké jsme slyšeli i dnes. Je to náhoda? Svým způsobem ano, ale nepodstatná. Podstatné a důležité je slovo Boží, a já bych se rád opřel o tuto souvislost mezi dnešním evangeliem a jejich svátkem. V evangeliu totiž zazněla nepřeslechnutelná Kristova výzva: „Žeň je sice hojná, ale dělníků málo. Jděte. Posílám vás jako ovce mezi vlky.“ Jděte! Máme tedy jít. Ale kam? Konstantin a Metoděj byli posláni na konkrétní místo, do převážně pohanského, a svým způsobem i nepřátelského území. Ježíš v evangeliu těm, které posílá být apoštoly–misionáři, konkrétní místo neudává, ale přece - pro znalce symboliky čísel v Písmu sv. to není těžké rozluštit. (Na začátku evangelia jsme slyšeli, že Pán ustanovil, krom 12. apoštolů ještě dalších dvaasedmdesát učedníků. To má svůj teologický smysl. Bylo-li apoštolů dvanáct, pak byli posláni jen ke dvanácti kmenům Izraele, k vyvolenému národu. Ale dvaasedmdesát, to znamená podle Písma ke všem lidem, ke všem národům, protože podle První knihy Mojžíšovy bylo na světě dvaasedmdesát národů).
Jinými slovy, učedníci byli posláni do celého světa, ke všem kmenům a národům, bez výjimky. A mají jít sloužit, svědčit, kázat - a to o Kristu, a o Bohu. A mají jít také sklízet, vždyť Ježíš je tím, kdo zasel - ono nejvzácnější, věčné sémě spásy a vykoupení. Svědků - dělníků Kristových je ovšem na tuto žeň málo. Konečně, co je to za nepoměr, mezi pár desítkami misionářů a celým tehdejším světem! Mezi bohatou žní a Kristovým „malým stádcem“ (jak je sám jinde nazývá). Z hlediska čistě lidského, neřkuli numerického, je to skutečně až nesmyslný nepoměr. Ne však z hlediska Božího, u něho platí jiné počty (nebeská statistika se řídí jinými, než matematickými zákony). Tento extrémní nepoměr je vyrovnán výzvou k prosbě Pána žně, aby poslal více dělníků. Všimněme si, že je to hned první výzva, teprve poté následují jakési další výzvy a instrukce pro budoucí misionáře, jak mají vystupovat. „Proste proto Pána žně, aby poslal dělníky na svou žeň!“ V okamžiku vyslání učedníků je to první přikázání. A Ježíš ví, co říká! Bez modlitby nemůže být úspěšná žádná misie, žádná evangelizace! Modlit se, za ty, které k nám Pán posílá, stejně jako za sebe navzájem; modlit se za to, aby se slovo Boží, slovo pravdy a lásky rozšířilo do všech končin celého světa! - jak tomu bylo za dob Ježíšových, za dob Cyrila a Metoděje a jak je tomu i dnes. Modlit se nejen za ony, Božím Synem poslané, ale za nás za všechny, kteří jsme skrze svůj křest přece také posláni, ano, jsme posláni být solí země a přinášet slovo Boží, ať vhod, či (častěji) nevhod. Evangelium sice hovořilo o prvním Kristově poslání, v konkrétní historické době, ale toto poslání se ozývá ke křesťanům stále znovu a znovu – ne sice tak výslovně, jako tomu bylo u sv. Cyrila a Metoděje, ale je to slovo ke všem, nejen profesionálům Božího slova, ale ke všem křesťanům! A co mají dělat: oni, i ti druzí? Modlit se. Prosit Pána žně, abychom jeho bohatou žeň, (vždyť co může být větším bohatstvím, než slovo o spáse, o vykoupení, o věčné radosti!) nenechali ležet ladem! Abychom měli dostatek těch, kteří budou rozdávat její plody! Nejde o to dělat nábory dělníků na Boží políčko, protože to nejsou lidé, ale Bůh, kdo povolává. A co víc, On těm, kteří v jeho jménu půjdou na jeho vinici, neslibuje žádné výhody a privilegia, Vždyť přímo naznačuje, že sloužit v jeho službách nebude žádný med, že to bude obnášet nepřízeň, nepochopení, ba přímo nebezpečí a pronásledování. „Posílám vás jako ovce mezi vlky.“ Kdo uposlechne Božího hlasu, bude muset počítat s pronásledováním, neúspěchem, zkouškami, možná i mučednictvím. (Což byl doslova úděl i svatých soluňských bratří Cyrila a Metoděje, ale nejen jich, všech, kdo slovo poslání být Božími dělníky vzali vážně!) Nedivme se proto, že Božích dělníků je tak málo. Ve společnosti, která staví na úspěchu, na výši příjmů, na výkonu a společenské prestiži, nabízet neúspěch, nedostatek, pohrdání, je hotový nerozum. Ježíš však dobře ví, co činí, a ti, kteří uposlechnou Jeho výzvy k práci na jeho políčku, k cestě do neznáma, ti nejsou nikdy škodní. Protože odměna, kterou Kristus nabízí, není v měně tohoto světa a je nesmírná.
Zastavme se ještě u Kristovy výzvy minulé neděle, kdy zaznělo Kristovo: „Následujte mne!“. Dnes říká: „Jděte!“ Nechci si hrát se slovíčky, ale je zde rozdíl. Minulou neděli Ježíš zdůrazňoval, že mají jít v jeho šlépějích, v intencích jeho úmyslů, kráčet jeho cestou. Zatímco „jděte!“ znamená výzvu k samostatnosti, k přijetí odpovědnosti za své kroky, nejen co do volby směru, ale i volby prostředků. A jakýsi itinerář – tedy nejenom „jak a co hlásat“, ale také, „jak se na misionářskou, apoštolskou cestu připravit a vybavit“, zaznívá dnes.
Na Kristovy, jindy výstižné a stručné instrukce, dnes až neobvykle široký a obsáhlý. Ježíš je starostlivým a pečlivým Učitelem a proto přidává svým učedníkům rady a instrukce na cestu. „S nikým se cestou nepozdravujte.“ Při svém naléhavém poslání se nemáme zdržovat zbytečnými řečmi a tlacháním, protože nás Pán neposlal vést nekonečné a plané diskuse, dohadovat se kdekým o kdečem, ale hlásat Boží Slovo. Máme i přesné pokyny pro působení v domech a městech. Pozdravením pokoje máme přivolat Boží spásu a požehnání na dům, kam vejdeme. Bez rozpaků smíme přijmout pohostinství pokojných lidí, protože dělník má právo na svou odměnu. Musíme se však vyhnout přecházení z domu do domu, zde nejspíš míněno, jako vybírání si lepšího bydla, zkrátka, jakékoli zištné kalkulace. Dále by nám nemělo uniknout, že Ježíš posílá své učedníky po dvou. Nejenom proto, že si mají být vzájemnou oporou a pomocí, ale mají také představovat vzájemnou bratrskou lásku. Mají být sami nositeli toho pokoje, který mají rozdávat. Koneckonců, nelze předávat to, co sám nemám, a je mnohdy těžké pokojně unést rozdílnost našich povah, větší úspěchy toho druhého, nepropadnout vzájemné nesnášenlivosti a být vždy a ve všem zajedno! A to tím spíš, že Kristovi misionáři nejsou posláni na rekreaci, ale do tvrdých podmínek; k tvrdým srdcím, a jejich jediným štítem a zbraní má být pokoj, prostota srdcí i vnější střídmost, či spíše chudoba.
„Nenoste měšec, ani mošnu, ani opánky“ – převedeno dnešního jazyka: měšec - nehleďte na odměnu, plat a zisk; mošna - nesnažte si zajistit pohodlí a komfort, opánky - nehleďte příliš na vnější oblečení a jiné atributy společenského postavení. (Stále platí, že druhé neoslovím z výšky postů a skrze okénka drahých meluzín, ale svoji nenáročností a skromností; nelpěním na majetku ani na světských postech.)
Výše zmínění, svatí Cyril a Metoděj, vykonali mnoho dobrého právě tím, že jednali podle „instrukcí“ Ježíše Krista. Nehleděli na lidský vděk, nehledali svou osobní slávu, nedbali potup a nástrah, ale oddaně sloužili Nejvyššímu Pánu. A kdykoliv se náš národ podle nich řídil a žil z jejich odkazu, prožíval období míru a rozmachu. (Lidská pýcha a vychytralost, hamižnost a touha po moci a slávě, která je na straně mocných, pravda, slaví své úspěchy - ale vždy jen dočasné a pak přichází pád do propadliště dějin – avšak kolik nevinné krve a ožebračení nejslabších s sebou, žel, přináší…).
Boží moudrost je na straně svatých, pronásledovaných, nezištných, pokorných a pokojných, a zdánlivě slabých a bezmocných. Těch, kteří poslechnou ono Kristovo „JDĚTE, POSÍLÁM VÁS!“ Zažijí sice mnohé porážky a ústrky, ale za nimi stojí Bůh, který dopřává konečné vítězství. A který slibuje: „Přiblížilo se k vám Boží království!“ A tento Kristův příslib můžeme vztáhnout i na sebe, když přijmeme mentalitu Božích dělníků. Když nebudeme těmi, kteří si chtějí nechat sloužit, ale budeme sloužit v duchu a moci Kristově, druhým. Pak i my můžeme s neochvějnou nadějí očekávat Kristův příslib: „Přiblížilo se k vám Boží království!“
Jiří Vojtěch Černý
