Přinášejme Kristovo evangelium do svého okolí

Sk 1,1-11

Lk 24,46-53

Nanebevstoupení Páně

Připomeňme si ještě jednou úvodní modlitbu dnešní mše sv.: „Všemohoucí, věčný Bože, Tvůj vzkříšený Syn Ježíš Kristus vstoupil na nebesa, a tím bylo povýšeno i celé lidstvo; naplň nás radostnou vděčností a nadějí, že pro naše spojení s Kristem také my vejdeme do Tvé slávy…“

Domnívám se, že v této modlitbě je klíč k chápání této mimořádné události v dějinách spásy všeho lidstva - nejde jenom o to, že Kristus vystoupil na nebesa, ale o to, že i my skrze svou víru, skrze své spojení s Kristem ve křtu, jsme také spolu s ním pozváni do nebeského království, do svého věčného domova u Otce. A to je rozhodně důvod k radosti, nemyslíte?

Na Nanebevstoupení Páně můžeme hledět z různých úhlů: buď jen jako na konkrétní událost - a tady nanejvýš zabředneme do spekulací a dohadů, jak ono nanebevstoupení probíhalo; nebo jako na událost Kristova exodu, která navazuje na Kristovo Zmrtvýchvstání a je vlastně jakýmsi logickým pokračováním Kristova působení v církvi, až do jeho druhého příchodu. Tím je plně začleněno do všech ostatních událostí Kristova života a života lidstva vůbec.

Co to vlastně znamená Nanebevstoupení Páně? Bráno povrchně, se může zdát jako něco nepřirozeného, skoro mýtického, v každém případě jako odchod. Pán Ježíš už není na zemi, nýbrž na nebi, tedy někde daleko, někde mimo náš obzor. Na tom je něco pravdy, ale ještě více nepravdy. Nanebevstoupení Páně totiž neznamená jen Kristův odchod z našeho světa, nýbrž ještě více Jeho nový příchod. Trochu nám k pochopení této polarity odchodu-příchodu napomáhá sv. Lukáš. Biblická čtení dnešní slavnosti totiž nabízí posluchačům jak poslední věty Lukášova evangelia a tak zároveň i první věty Lukášových Skutků apoštolů. Co vedlo tohoto evangelistu k tomu, aby své evangelium - vyprávění o životě Kristově a Skutky apoštolů, - vyprávění o první církvi, završoval a zároveň započal touto událostí, totiž Nanebevstoupením Ježíše Krista?

Jestliže poslední věty svého evangelia věnuje Nanebevstoupení, pak to ukazuje na to, že pokládá Kristův odchod k nebeskému Otci za dovršení a naplnění Ježíšova poslání. Jestliže začíná Skutky apoštolské Kristovým Nanebevstoupením, pak to ukazuje na to, že tento Ježíšův odchod ze scény světa je prostorem pro započetí nové éry v životě Církve. Církve, která už je natolik vyspělá, že se nepotřebuje držet Kristovy ruky, jako dítě v jeslích, ale která, i přes své dětinské chyby, už stojí na vlastních nohách.

Tohle si ovšem hrstka opuštěných apoštolů a nanejvýš několik desítek příznivců Kristových, tam na Olivové hoře, ještě neuvědomuje. Stojí v rozpacích a hledí k nebi. „Proč tak stojíte a hledíte k nebi?“ Z věcného hlediska – můžeme se apoštolům divit? Před jejich zraky se odehrálo právě cosi nepochopitelného. Ježíš „byl vyzdvižen“ a ztratil se jejich zrakům. Ale – není přece možné zůstat stát a dívat se k nebi. Z biblického pohledu – což nevyzývá Písmo, abychom svůj zrak „stále upínali k nebi“? Ale nelze jenom stát a čekat – v tomto případě nikoli na „pečené holuby“, ale Ducha sv., znázorňovaného jako holubicí. Ano, svůj spirituální zrak je třeba pozvednout k nebi a jenom odtud očekávat spásu. Ale nikoli pouze nečinně stát. Je třeba se vrátit do lůna církve, do našich večeřadel, a mít spoluúčast na duchovní přítomnosti s Ježíšem, který je přece stále uprostřed nás, uprostřed své církve, která se nechá vést Duchem svatým.

Apoštolové sejdou dolů, do Jeruzaléma, a „všichni společně, spolu s Ježíšovou Matkou Marií, setrvávají na modlitbách“. Prožívají spolu vlastně první exercicie v dějinách církve. A činí tak v očekávání toho, co se stane, vždyť jim Ježíš před svým odchodem slíbil Pomocníka, Přímluvce, Utěšitele - Ducha sv., který jim připomene všechno, co Ježíš mluvil a konal. Čekají tedy, naplnění silou z výsosti. A když se jim o Letnicích dostane Ducha sv., začnou jeho dary užívat. Ne pro sebe, ne jako svou vlastní moc, ale jako Boží výbavu pro Boží dílo. Protože k tomu byli povoláni, aby pokračovali v Božím díle, aby pokračovali v tom, co Ježíš zde na zemi započal a co má trvat až do Jeho druhého příchodu.

A co my? I my jsme církev čekající. I my jsme církev modlící se. I my jsme církev poslaná ke všem národům hlásat Kristovo evangelium. Jsme v pokušení naříkat, že je nás dnes tak málo. Ale apoštolů bylo jen 11 a ostatní se na ně dívali jen jako na bezvýznamnou sektu. Do chvíle, než na ně sestoupil Duch svatý. Pak vyšli a konali velké skutky. Ale čím byly veliké? Tím, že to byly skutky Kristovy.

Takže nám dnes, pokud se chceme hlásit k tomuto Ježíši, také nezbývá nic jiného, než konat Jeho skutky. I my potřebujeme být naplněni mocí z výsosti a i my máme v Jeho moci jednat. Jsou to příliš silná slova? Bez Ducha sv., bez Krista přítomného v církvi: ve svátostech, v eucharistii – v prožívání jeho skutečné, byť skryté přítomnosti, bychom nebyli živou církví, ale pouze nějakým tradičním folklórním spolkem, něco na způsob „spolku duchovních tradic“, nikoli však živou církví, jež v sobě nese pečeť darů Ducha svatého.

Ježíš apoštolům ještě před svým Nanebevstoupením požehnal. Nenechává je „jako sirotky“, (Jan 14,18), vybavuje je darem z nejpotřebnějších – svým požehnáním. Požehnáním podobným požehnání Abrahámovi; požehnání svému – už nikoli pouze izraelskému, lidu, ale celé své církvi. Lidem celého světa, ke kterým jest, podle Kristovy výzvy, třeba jít „až na konec světa“.

Moji milovaní, blížíme se ke svatodušním svátkům. Bylo by velkou škodou, kdyby to pro nás byli jen svátky, kdy budeme jen vzpomínat, co a jak bylo tenkrát. Svatodušní svátky jsou svátky církve, která žije dnes a zde. A protože právě v této době, tak právě dnes potřebujeme být naplněni silou z výsosti, vždyť jindy přece žít nebudeme! A také máme být dnes Ježíšovými svědky. Dnes je možnost modlit se spolu s Marií a ostatními učedníky. Dnes je třeba otevírat se tomu, co nám Bůh dává. Dnes a ne až někdy jindy, se má církev stávat církví Boží.

Apoštolové čekali 10 dní na příchod Ducha sv. A pak, po Letnicích, naplněni Jeho žárem, šli a hlásali evangelium celému světu.

Řiďme se jejich příkladem a nezůstaňme pouze u čekání. A to i přes to, že je tak dlouhé, že jsme snad i pozapomněli, na co vlastně čekáme.

V žalmu se praví: „Dnes je ten příhodný, dnes je ten den spásy.“

A tak se, spolu s první apoštolskou církví, připravujme na Slavnost seslání Ducha svatého, nechme se znovu omýt ve křtu Jeho ohně a přestaňme si už konečně věřit jen tak pro sebe. Přinášejme Kristovo evangelium do svého okolí a přestaňme fňukat, jak je svět zkažený. Je to i naší vinou, protože mlčíme, že se nepostavíme bezpráví a zlu kolem nás. Nejsme sami, nejsme ztracení. Vždyť Ježíš nanebevstoupil, aby mohl být stále uprostřed nás. Ve svém Slově, ve svátostech, v každém dobrém skutku, v každé podobě lásky. Copak neslíbil svým apoštolům, a tím i nám, ono: „Já jsem s vámi po všechny dny, až do skonání světa!“

Jiří Vojtěch Černý