Přinášet do tohoto nepokojného světa Kristův pokoj a jeho lásku

Sk 2,42-47

Jan 20,19-31

2. neděle velikonoční

Promítneme-li si v paměti první okamžiky po Kristově vzkříšení, nemohou nám uniknout dvě, navýsost důležitá, a několikrát se opakující slova. Nejprve říká Vzkříšený Ježíš ženám a posléze učedníkům: NEBOJTE SE! A potom, při každém svém příchodu, je oslovuje pozdravem: POKOJ VÁM! Silná, povzbudivá slova. A tolik potřebná pro náš život.

Zkusme se u nich pro dnešní neděli zastavit – vždyť, koneckonců, jako všechna Kristova slova, nebyla pronesena jen v konkrétní situaci, ale mají svoji platnost stále, jakoby je Kristus pronášel i na naši adresu, do našich životních, mnohdy náročných a bolestných, situací. NEBOJTE SE! A my se, proč si to nepřiznat, bojíme – nesnažme se to před sebou a druhými skrývat. My zastíráme svůj strach a obavy, vnímáme je jako projev naší slabosti, našeho selhání a tak je umě maskujeme, mnohdy trapnými projevy siláctví. NEBOJTE SE! Nemějte strach – z  toho co je, co přijde; nemějte obavy ze svého selhání, z toho, že možná zůstanete sami, bez pomoci, bez lásky druhých. Nestrachujte se o své blízké, o děti – beztak jednou půjdou vlastní cestou a bez vás. Nemějte strach z nemocí, z bolesti, z umírání – strach vás tak už dopředu zbavuje síly se s tím, co je ve vašich možnostech, poprat a podbízí se rezignací. (Napadá mne ještě mnoho podobných „nebojte se!“ pro naši současnost a situaci, ale o to zde nejde.) Než strach z nejistého, je lepší přijmout, byť neuchopitelnou jistotu, že Ježíš je nám stále jakoby po boku a znovu a znovu nám říká to své: NEBOJTE SE!

A pak je tu další, opakující se Kristovo slovo. Zaznělo i v dnešním evangeliu: POKOJ VÁM!

- POKOJ – hebrejské SHALOM, je více, než jenom pozdrav. (Není to žádné „Buďte zdrávi“ či zdvořilostní „Dobrý den“.) SHALOM – POKOJ je slovem požehnání; je přáním dobra; je projevem úcty. (Tímto slovem se dodnes nejen zdraví milióny lidí na světě, a předávají si tak nepřímo i poselství o lásce Boha k člověku i lidí k sobě navzájem.)

Ono POKOJ VÁM! má úžasnou sílu – do řad apoštolů ve večeřadle přináší v tu chvíli upokojení, zklidnění, důvěru, posilu. Vytvořilo (a stále vytváří) prostor pro setkání s Ježíšem. Bylo (a je) odrazovým můstkem proto, aby apoštolové (i rovněž i my) uvěřili, skutečně uvěřili, že On je opravdu živý, pravý a uprostřed nich. Zmrtvýchvstalý.

Toto slovo přináší také RADOST – slyšeli jsme přece v evangeliu, že „učedníci se zaradovali“. Nejde však o chvilkovou radost, o prchavé veselí – Kristův POKOJ přináší tichou, vnitřní a trvalou radost, radost naděje, radost víry. Přináší radost, která není dočasným vyplavením emocí, ale je stavem mysli a duchovním postojem.

Apoštolové jsou však i nadále zmateni – a tak Ježíš ještě jednou opakuje: POKOJ VÁM! A předává jim, už nejenom pozdrav, ale rovněž poslání: „Jako Otec poslal mne, tak i já posílám vás!“

„Po těch slovech na ně dechl a řekl jim: „Přijměte Ducha svatého! Komu hříchy odpustíte, tomu jsou odpuštěny!“

- Kristův POKOJ tedy není slovem jen pro přítomnou chvíli, ale směřuje vždy dál, do budoucnosti – a vlastně ještě dál, až k věčnosti. V tuto chvíli bylo slovem, jež zplnomocnilo apoštoly k jejich službě, být hlasateli Kristova evangelia, tj. radostné zvěsti a přinášet do duší plných nepokoje smíření a odpuštění.

Převedeno do praxe našeho života - ani my nejsme ochuzeni o Kristovo pozdravení pokoje. Vždyť na začátku každé mše sv., hned po znamení kříže, následuje pozdrav, jímž kněz zdraví společenství věřících. Liturgie nabízí tři různé pozdravy: připomenu vám ten nejužívanější: „Milost a POKOJ od Boha, našeho Otce, i od Pána Ježíše Krista, ať je s vámi se všemi.“ Slyšeli jsme jej už tolikrát – a právě ono časté opakování s sebou nese nebezpečí, že nám tato slova zevšední, že jejich obsah přestaneme vnímat. Kněz však, při mši sv. Kristův zplnomocněný zástupce, nás nezdraví jen za sebe. Zdraví nás slovy Krista, v jehož síle a moci se při mši sv. scházíme a slavíme jeho hostinu lásky – agapé. A jsme tak podobni prvním křesťanům, kteří se také scházeli - tenkrát utajeně, važme si toho, že smíme svobodně - ve společenství, (koinonia, církev) aby naslouchali vyprávění apoštolů o jejich Pánu, aby společně chválili a prosili Pána o jeho dary a milosti (bohoslužba slova) a pak společně lámali chléb a spravedlivě se o něj dělili (bohosužba oběti).

Moji milí, když si uvědomíme, jak blízko máme ke Kristu, k apoštolům, k prvotní, apoštolské církvi, pak by to pro nás mělo být zdrojem nesmírné radosti. Vždyť během staletí dostávala hostina lásky – agapé, naše eucharistie – mnoho nejrůznějších podob, byla zahalena falešnými kulisami, maskována pompézností a bezduchou obřadností; znásilňována přehnaným rubricismem – ale nikdy!, nikdy neztratila svoji podstatu! Vždy zůstala onou hostinou lásky, připomínkou Poslední večeře, ve které se sám Pán za nás všechny vydal pod způsobami chleba a vína a ustanovil tak „smlouvu novou a věčnou“.

A my, lidé slabí, plní strachů, obav, neklidu – a také pochybností a nedůvěry, můžeme zas a znovu vstupovat do večeřadla, abychom slyšeli Kristovo povzbuzující NEBOJTE SE, abychom přijali jeho přivítání POKOJ VÁM a abychom s místní církví, která je stejně apoštolská, jako ona prvotní, vždyť stojí na základech apoštolů a jejich společné víře – dále cituji ze Skutků apoštolů: „na bratrském společenství, lámání chleba, společných modlitbách“ mohli mezi sebou přivítat Krista a přijmout jeho poslání – být, každý ve svém prostředí a svými prostředky, hlasateli evangelia a zejména těmi, kdo přináší do tohoto nepokojného světa Kristův pokoj a jeho lásku.

To je úkol, poslání, výzva, která neztratila přes všechna století, přes všechny vládce, režimy, války a pohromy, svoji platnost a naléhavost. Být tvůrci pokoje, hlasateli evangelia (více skutky, než slovy), nositeli naděje, radosti a „blahoslavenými, kteří, ač neviděli, přece uvěřili“. Pokoj vám!

Jiří Vojtěch Černý