Proč muži nejedí zeleninu a ženy mají rády sladké?
Návštěva tchýně a konzumace zeleniny a travin jsou u muže na žebříčku oblíbenosti hluboko pod čarou ponoru. Když si položíme otázku proč tomu tak je, můžeme odpovědět z pohledu hlubinné psychologie, antropologie, z hlediska teologického i evolučního. Kupříkladu mně osobně pomohl Freud svojí psychoanalýzou odhalit příčinu neurotického vztahu k mrkvi obecné. V ranném dětství, které mám zahaleno závojem nevědomí, jsem byl jako několikaměsíční batole pravidelně vystaven domácímu násilí mé matky, když se do mě pokoušela rýznými triky a lstí dostat dušenou mrkvičku. Rodinné události, předávané ústním podáním z generace na generaci, vypráví o jedné takové příhodě. Bydleli jsme tehdy v malém domku na předměstí. Mí rodiče, tchán s tchyní a strýc s rodinou. Toaleta (rozuměj dřevěná latrína) byla pro všechny společná na dvorku. Když jsem zase jednou byl s maminkou v karotkovém souboji na život a na smrt, šel okolo stýc Eman za svojí potřebou. Chvíli postál u otevřených dveří. Díval se, jak okolo sebe plivu oranžovou vlákninu a chrabře bojuji, aby ani troška neprošla do trávicího traktu. Pak moudře a citlivě pravil mojí matce: „Liduško, vy nevíte, že v naší rodině chlapi mrkev nežerou?“ Ačkoli si na tuto příhodu zákonitě nemůžu pamatovat, pomohlo mi její opakované vyprávění vyplavit stres ze zkrmování mrkve z mého podvědomí. Postupem času jsme se dokonce tak spřátelili, že si dnes svíčkovou bez mrkve už ani nedokážu představit. Teologické vysvětlení zmíněné otázky můžeme najít hned na počátku knihy Genesis. Podle projektové dokumentace stvoření člověka je jasné, že Bůh od začátku věděl o zásadních rozdílech dvou verzí člověka - muže a ženy. A přece to tak zamýšlel. Protože, když budeme volně parafrázovat událost stvoření, je v Bibli psáno: „I stvořil Bůh člověka, jako muže a ženu je stvořil, jako toho, co nejí zeleninu a tu, co má ráda sladké. A viděl Bůh vše, což učinil, a aj, bylo velmi dobré.“ Ostatně když Mojžíš vyvedl svůj lid z Egypta a vydal se do zaslíbené země, vyskytly se na poušti problémy s jídlem. A protože hrozilo vypuknutí občanských nepokojů, prosil Mojžíš Hospodina o humanitární pomoc. A dostalo se mu jí. Z nebe ovšem nepadala unifikovaná potravina, kupříkladu brokolice pro všechen izraelský lid. Ne. Bůh věděl, že jídlo musí vyhovovat stravovacím návykům mužů i žen. A tak posílal večer mužůmkřepelky a ženám ráno sladkou manu. Nutno navíc přiznat, že i evoluce udělala se vztahem mužů k zelenině své. Jejich opatrnou vstřícnost k zelené biomase můžeme vystopovat již v pravěku, kdy, jak zjistili Mach s Šebestovou, si člověk neandrtálský oblíbil mamuta s koprovou omáčkou. Podíváme-li se pak z antropologického hlediska na otázku, proč mají ženy rády sladké, vědecké bádání dává pádnou odpověď. Muži i ženy mají různé hormony v těle, nutné k jeho dobrému fungování. A jeden z nich - serotonin, zvaný hormon ženského štěstí, zvyšuje svoji hladinu v ženském těle buď pojídáním sladkostí, nebo produkcí estrogenu při milostných hrátkách. Ovšem v okamžiku, kdy muž není dostupný, protože odjel na víkend na Ligu mistrů do Amsterodamu, nebo je nežádoucí, protože ještě nepověsil poličku, jak slíbil loni na jaře, nemá žena jinou možnost, jak zachránit své štěstí, než vstoupit do partnerského svazku s tabulkou čokolády. Ale abychom nepaušalizovali a neviděli svět a muže a ženy v něm pouze černobíle. Oba se z lásky často snaží vyjít svému partnerovi vstříc a vzdají se kvůli němu onoho zlozvyku, že muž nejí zeleninu a žena má ráda sladké. Protože i žena si občas dokáže odepřít chvíli sladkého štěstí a dá si k šampaňskému kyselé olivy a muž je naopak ochoten udělat radost své ženě a dá si kvůli ní v restauraci zeleninový salát - hranolky s kečupem. Ovšem tak jako člověk dodnes nepronikl všechna tajemství Nejsvětější Trojice, ani věda ještě nemá vyčerpávající odpovědˇ na otázku proč muži nejí zeleninu a ženy mají rády sladké.
Luboš Nágl
