Proč?

Mdr 12,13-19

Mt 13,24-43

16. neděle v mezidobí

V textech dnešní neděle zaznívá (byť přímo nevyřčená) ona věčná, všelidská otázka PROČ? Proč je na světě nespravedlnost? Proč utrpení, války? Proč mám zrovna já tu či onu nemoc? A pokud se posuneme – a k tomu zpravidla dojde, do roviny duchovní, pak svá PROČ? ještě vylepšíme: „Proč Bůh dopouští … to, či ono? Jak se na to Bůh může dívat?“ Ti, kteří mají s vírou potíž, pak otázku korunují závěrem: „Kdyby byl Bůh, tak se to, či ono, nestalo, neděje …!“ S tímto typem reakce nebudu polemizovat, paradoxně právě nespravedlnost ve světě, války apod. jsou nepřímým důkazem Boha a jeho lásky, vždyť nejsou produktem Boží vůle, (Bůh to s námi vždycky myslí dobře) ale důsledkem zneužití naší svobodné, lidské vůle. (Bůh nás tak respektuje = miluje, že nám dal svobodu vytvářet svět vědy i mezilidských vztahů a my poznání zneužíváme proti druhým lidem a navzájem si ubližujeme; ovládá nás zloba, zášť, mnohdy, a to už je opravdu „za hranou“ i nenávist - a to vše je dílem naší lidské vůle, nikoli Boží). Co se přírodních katastrof týče, ty jsou dány přírodními zákony (další důkaz Boží existence) ale také dílem nás samých, vždyť jejich děsivé následky jsou zpravidla důsledkem naší zpupnosti, s níž k přírodě přistupujeme.

Právě na otázky o přítomnosti dobra i zla a o Boží intervenci do našich životů, reflektují dnešní prvé čtení z knihy Moudrosti, a také podobenství v evangeliu.

Úryvek z prvého čtení: „Kromě tebe není boha, který by se o všechno staral, nemusíš dokazovat, že soudíš spravedlivě“ je projevem úcty a důvěry neznámého autora někdy z přelomu 2-1 stol.př.Kr. Dále – co svět světem stojí, jsou „páni a kmáni“, přičemž „páni“ dávají rádi pocítit svou moc a nadvládu. Zde je ovšem řečeno na adresu Boha – Nejvyššího Pána: „Neboť tvá moc je základem spravedlnosti a to, žes pánem, činí tě shovívavým ke každému.“ Shovívavost a milosrdenství jsou atributy Boha, nejvyššího Pána (dokonce „nebes i země“), zatímco „lidští páni“ si snaží zvýšit své postavení (a své ego) právě silou, povýšeností a mnohdy i nespravedlností. Pokud Bůh – podle autora dnešního úryvku, ukáže svou sílu – pak tomu, kdo nevěří: „Vždyť sílu ukazuješ jen tomu, kdo nevěří v tvou svrchovanou moc“; a pokud přistoupí k trestu, pak jen k těm, kdo jej odmítají, kdo se staví do troufalé opozice proti němu: „Trestáš vzdor těch, kdo ji – tvou moc – znají.“  Je (alespoň moji vlastní) smutnou zkušeností, že mírnost, shovívavost, velkorysost, jsou mezi lidmi brány spíše jako projev slabosti; dopředu se dostávají ti s ostrými lokty, ti, kteří si ve svém slepém sebevědomí a suverenitě, nepřipouští svoji zranitelnost a slabost - ale u Boha je vždy všechno jakoby obráceně: „Ty, který vládneš silou, v mírnosti soudíš a nás vedeš se vší šetrností, neboť kdykoli chceš, máš moc vždycky v ruce.“ 

Tohle je nádherná věta, stojí za to, se u ní zastavit: „Ty, který vládneš silou“ – jedině Bůh má právo a moc vládnout silou, pomocí síly – ale on svoji sílu a moc nezneužívá. Dejte však moc člověku – a s okamžitou platností ji použije proti druhým. Vždycky je přece kolem někdo, kdo „nám nesedí“, kdo „je jiný“, kdo nás (v poznání, v mravní, ekonomické, sociální oblasti, atd.) převyšuje. Jak svůdné a neodolatelné je zneužít své moci, své funkcičky, svého postavení… „V mírnosti soudíš a nás vedeš se vší šetrností“. S jakou samozřejmostí si my osobujeme právo soudit. Soudit ty druhé – a mírnost a laskavost je našim soudům přitom tak vzdálená, tak cizí. Ne však Bohu. Ten zná všechna pro i proti, všechny příčiny i důsledky – Boží soudy jsou mírné a spravedlivé, naše lidské jsou tak slepé a mnohdy až kruté. A vést druhé – jak velké pokušení těch, kteří jsou v čele. Kam ale vedeme ty, které jsou nám svěřeni, ty, kteří nám věří? A vedeme je s šetrností? V tempu toho nejslabšího? Lemuje naše cesty ohleduplnost, nebo bezpráví? Kam nás vedou ti, kteří ukazují směr? K svému, nebo našemu prospěchu? Všem šéfům, kápům, nadřízeným, vedoucím i politikům, a vlastně úplně všem, i partnerům a rodičům, platí to, co říká kniha Moudrosti: „Poučuješ svůj lid, že spravedlivý musí být lidumilný.“

„Spravedlivý musí být lidumilný.“ Jak se naše lidská spravedlnost míjí s lidumilností! Jak si osobujeme nároky na svou a jedině svoji pravdu. Jak ji vnucujeme těm kolem nás (a ještě vehementněji těm, kteří jsou „pod námi“!)

Kniha Moudrosti patří mezi biblické klenoty. Kolik opravdové moudrosti „s lidskou tváří“ v ní najdeme. A není „dočasná“, ale platná po věky věků. Vzdělání bychom měli čerpat z učebnic, ale moudrosti se nenaučíme nikde, jedině v životních, a zejména těch těžkých a náročných, situacích. V životních zkušenostech, v prožitém životě. O moudrosti – která je Božím darem a sám Bůh se s ní ztotožňuje, o té se můžeme také mnohé dozvědět právě v této knize. Je však třeba ji číst podobně, jako bychom užívali medicínu - po malých dávkách, pravidelně, a nechat v sobě působit. Zapíjet dobrou vůlí s prosbou, aby Pán skrze svá slova vstoupil do naší duše a uzdravil ji. Třeba právě od našich neduhů pýchy, nadřazenosti, nespravedlnosti, povrchních úsudků, zneužívání své moci, atd., atd.

Evangelia, lépe tři Kristova podobenství, rovněž odpovídají na otázku dobra a zla kolem nás (i v nás). Jsou z oblasti zemědělství, které Kristovi posluchači dobře rozuměli, ale myslím, že i nám, dnešním, městským lidem, jsou snadno pochopitelná

To prvé - o koukolu a pšenici, nadto Ježíš ještě znovu vysvětluje. Výklad podobenství je jasný: Bůh - nejvyšší Dobro, zasévá do lidských srdcí jen dobré zrní, dobrou setbu. A přesto - je zde Někdo, či Něco, kdo tuto dobrou setbu ničí. Kdo zasévá plevel a snaží se zkazit dobré dílo Boží. Hospodář v podobenství, jej nazývá nepřítelem; my bychom jej spíše nazvali „Zlým, Satanem, ďáblem“. Ano, zlo a ten, jenž se zlem pyšní, skutečně existuje, avšak ne někde vedle, mimo nás - ale v nás! Bitevní pole mezi dobrem a zlem neprobíhá někde daleko, ale linie, hraniční čára dobra a zla, ta probíhá přímo v srdci každého člověka. Bůh dává lidem naprostou svobodu, tedy i svobodu rozhodnout se pro dobro či zlo, a podle odpovědi každého z nás závisí, zda bude na světě více dobra nebo zla; více dobré pšenice či více všezadušujícího plevele. A ještě jednu poznámku k tomuto podobenství: moudrý hospodář radí, aby se s likvidací plevele počkalo až do sklizně - až bude zcela zřejmé, co je dobré a co špatné; co je skutečně životadárným obilím a co je škodlivým plevelem. (Plevel Jílek mámivý se totiž snadno zamění s obilím, stejně jako zlo, které se tak rádo tváří jako dobro. A pak, je třeba počkat, až budou kořeny pšenice natolik silné, aby nebyla s plevelem vytrhána i ona.)

I další podobenství je odpovědí na úvodní otázku. Ze špatného semene nevzejde dobro, ale i ze sebemenšího semínka dobra a lásky, vyroste mnohem větší dobro – takže „zastiňuje zlo“ a dává užitek, pokoj a radost všem okolo. Co je tím malým semínkem? Třeba taková nepatrnost, která nás nic nestojí a přitom může rozzářit celý den těm kolem nás – úsměv přidaný k rannímu pozdravu; poděkování spolu s přáním hezkého dne prodavačce; velkorysé přehlédnutím nedostatku v práci, či omluvou za své pochybení – a pak další bezpočet malých semínek dobra, které kolem sebe můžeme velkoryse rozhazovat – vždyť nás přece vůbec nic nestojí, zato jejich užitek: radost a pokoj, dobrá nálada, ty jsou k nezaplacení (a nelze je koupit). S dobrem je to jako s tím hořčičným semenem. Je docela malé, maličké, nejmenší mezi všemi semeny, ale právě ono vyroste ve velký strom, v němž budou moci hnízdit a zpívat ptáci. Malé semínko dobra přemůže i zdánlivě obrovské zlo. Čas a účinnost zla je omezena - jen do žní - pak bude plevel zničen, důsledně spálen, aby se už nemohl nikdy vysemenit. Dobro však, dobro potrvá navěky.

Jiří Vojtěch Černý