Programem postní doby je změna života

Gn 17,3-9

Čtvrtek po 5. neděli postní

Hlavní postavou dnešních čtení je ABRAHAM, MUŽ VÍRY, a praotec Židovského národa. Stojí sám, tváří v tvář nepochopitelnému Božímu příslibu, který z něho, kmeta nad hrobem, chce udělat otce mnoha národů. Strhující velikost Abrahamova je právě v tom, že neuvěřitelnému UVĚŘÍ. Že ani na okamžik nezapochybuje o tom, že Hospodin splní smlouvu, kterou s ním uzavřel.

Ta smlouva je načasována na dlouhá staletí dopředu, a bude se realizovat po celé desítky generací. Abraham je v pravém slova smyslu mužem budoucnosti. V jeho smlouvě s Bohem se hovoří o věcech, které se stanou až mnohem, mnohem později, dávno po jeho odchodu z tohoto světa. Abraham tedy vlastně žil a věřil jen pro nedohlednou naději. A ona, Bohem slibovaná budoucnost, byla stejně strhující, jako daleká - a on na ni přesto vsadil všechno. Abrahám zůstává velkým mužem pro svoji obrovskou VÍRU v Boha a v jeho přísliby, přesahující rámec možného i časného. Možná mu dal Bůh při uzavření smlouvy vidět tzv. „Pánův den“, (pod čímž si stěží dovedeme něco představit, ale) i Ježíš se na to odvolává: „Váš otec Abraham zajásal, že spatří můj den; spatřil ho a zaradoval se.“ To je věta, které nerozumíme, a ani nemusíme rozumět, stejně jako ji nerozuměli Ježíšovi současníci. Je třeba však vzít v úvahu, že u Boha se volně prolíná minulé s budoucím, že náš lidský, měřitelný čas, („chronos“) má u Boha jiný rozměr; Bůh měří čas očima věčnosti, („kairos“) a ten je neměřitelný, ten nastává, až když se naplní čas Božího plánu a jeho vůle. Proto také, když Ježíš prohlašuje: „Dříve než se Abraham narodil, já jsem.“, jde o výpověď nedocenitelného významu. To není hra se slovíčky, ale potvrzení samého Kristova Božství. Kristus zde říká vlastně totéž, co řekl kdysi Bůh Mojžíšovi z hořícího keře: „Já jsem, který jsem.“ Tedy, že bytí je jeho podstatnou vlastností. Že přišel na svět, když se naplnil Boží čas – tímto výkladem se ovšem dostáváme do úvah dogmatických, a ty nám netřeba probírat.

Vraťme se ke skutečnostem v textu srozumitelným: např. k té skutečnosti, že Bůh změnil Abrahamovi jméno. Z Abrama na Abrahama. To je důležité!

Změnit jméno, bylo, a dosud je, obyčejně spjato s novým posláním. Vzpomeňme, jak Ježíš přejmenoval Šimona na Kefu, tj. Petra, když mu svěřil nové poslání. Ze Šavla se po zázračném obrácení stává Pavel, největší apoštol národů. A takových příkladů najdeme v Písmu více. A co dnes? Ti, kteří se zasvěcují zcela Bohu a přijímají své řeholní závazky, také dostávají nové jméno, a zrovna tak i biřmování je spojeno s přijetím nového jména. (V profánní rovině žena při uzavření manželství také, zpravidla, přijímá mužovo příjmení.) Změna jména totiž není jen formalita. Ke změně jména se váže nevyhnutelně i změna života. Změna života je programem postní doby, a ta nám teď vrcholí. Nemusíme měnit své jméno, není to ani možné. Ale oprašme, obnovme své jméno KŘESŤAN, které od svého křtu nosíme. Dejme mu nový obsah, novou náplň. Věřte mi, to stačí.

Jiří Vojtěch Černý