Proměňme svůj život, své vztahy - k bližním i k Bohu
Iz 9,2-7
Lk 2,1-14
Narození Páně – „v noci“
Úvod dnešní, tak zvláštní a snad i nejkouzelnější, mše sv. během roku, završuje vstupní modlitba. Dovolím si vám ji připomenout, z vlastní zkušenosti vím, že nám slova liturgických modliteb poněkud unikají. Tak tedy, ještě jednou: „Bože, tys ozářil tuto posvátnou noc jasem pravého světla a dals´ nám poznat, že Tvůj Syn se pro naši spásu stal člověkem; dej, prosíme, ať s ním jednou prožíváme věčnou radost v nebi. Neboť on s Tebou v jednotě Ducha sv. žije a kraluje na věky věků.“ Amen
Snad mi nebudete míti za zlé, když se pro tentokrát zaměřím právě na slova této modlitby. Tím, kdo je zde aktivním činitelem, je Bůh – je jmenován a vzýván hned prvním slovem. Proti tomu nelze konec konců nic namítat, cožpak není Bůh „stvořitelem nebe a země, všeho viditelného i neviditelného“? Toho viditelného světa, který je mnohdy až příliš a tvrdě skutečným, který se zásluhou lidí a jejich hříchu, jeví spíše temným. Do něho vstupuje SVĚTLO. Světlo může pokořit temnotu a prozářit tmu byť by šlo jen o maličký paprsek. I malé světélko činí ze tmy příšeří, a čím světla přibývá, tím je vše jasnější, krásnější a barevnější. Je tedy nesporné, že světlo má moc a sílu zvítězit i nad tou nejtemnější tmou.
V dnešní svatvečerní modlitbě, se hovoří nikoli o paprsku, o malém světélku, ale o „světle pravém, které ozářilo noc“. A právě proto, že to světlo bylo pravé, jedinečné, přímo Boží, můžeme také hovořit o Posvátné noci.
- V Písmu sv. je často používán protiklad světla a tmy a to v mnoha obrazech a příměrech. Snad nejčastějším příměrem je protiklad dobra (světla) a zla (tmy).
Světlo, které prozářilo tuto posvátnou tmu, není však ani příměr, ani biblický obraz, ale sám Boží Syn. Ztělesněné Boží Slovo, „Bůh z Boha, světlo ze světla“, které, „když se naplnil čas“ vstoupilo do temnoty tohoto světa – konkrétně do betlémské noci, aby začalo psát nejen nový letopočet, nové dějiny, ale především, aby tento svět, beznadějně se utápějící v temnotách, zachránilo a vykoupilo. Boží Syn je světlem, které prozářilo temnotu všech věků, dostalo lidskou podobu dítěte, které se „proto narodilo, aby zachránilo a spasilo celý svět“.
První čtení z proroka Izaiáše také mluví o světlu. „Lid, který chodil ve tmě, vidí veliké světlo, obyvatelům temné země vzchází světlo.“
Mluvit o Ježíši Kristu jako o světle je velmi výstižné. Konečně, vždyť i On sám o sobě později prohlásí, že: „je světlo světa a kdo v Něho věří, nebude žít v temnotách.“
- Světlo, linoucí se z „hvězdy nad Betlémem“, ozařovalo tu zvláštní noc a osvětlovalo chudičké jesle. Ukazovalo všem, kteří chtěli vidět, místo Narození Boha a člověka.
- Světlo, které zazářilo světu v onom malém pacholeti, které tiše leželo na troše slámy, toto Světlo nevyhaslo s nadcházejícím ránem, ale svítí po celá staletí všem, a těm, kdo chtějí vidět, ukazuje cestu ke spáse.
Všem, kteří chtějí vidět! Ježíš Kristus je světlem pro všechny bez rozdílu - mladé i staré, bohaté i chudé, černé i bílé, věřící i nevěřící. Jediným kriteriem je, domnívám se, zda chceme vidět. Zda nejsme vědomě slepí, či oslepení pozlátky tohoto světa. To záleží jen na nás. Ježíš se nevnucuje. Světlo své lásky a svého milosrdenství sesílá na všechny. Na nás záleží, zda mu otevřeme bránu svého srdce; zda protřeme svůj duchovní zrak a necháme prozářit temnoty, které jsou v každém z nás.
Je symbolické, že příchod druhé Boží Osoby, Božího Syna, se odehrál uprostřed noci. Do temnoty noci vstoupilo světlo, které od temnoty osvobozuje. Onou temnotou, z níž nás toto Betlémské Dítě osvobozuje, není nic jiného, než naše sobectví a odloučenost od Boha. To má mnoho konkrétních podob, ale vždy se dá charakterizovat temnotou. Je to kupř. naše nedůvěra v Boha, nedostatek víry; je to naše tvrdost a bezohlednost vůči bližním; naše nelaskavost, nepřívětivost, nepřejícnost; naše lakota a sobectví; zkrátka, jak říká Písmo: „tvrdost našich srdcí“. (Mohli bychom nyní probrat celé Desatero Božích přikázání a zpytovat svědomí, jak vypadá náš život v detailech. Ale to není myslím, to pravé téma pro dnešní svatvečerní rozjímání.) Do temnot našeho života zaznívá, tak jako každoročně, Boží poselství. Zní velmi jednoduše a prostě: „Dnes se vám narodil Spasitel v městě Davidově.“
Z nepochopitelného úradku Božího se to stalo tehdy, „když se naplnil čas“. „Tehdy poslal Bůh svého Syna, narozeného z ženy, podrobeného Zákonu, aby vykoupil lidi, kteří podléhali Zákonu. Tak jsme byli přijati za syny.“ (Takto vyjadřuje tajemství Božího příchodu na svět apoštol Pavel v listě Galaťanům.)
Moji milovaní bratři a sestry. Myslím, že právě v tom je ono úžasné Boží poselství, které vnímají všichni, kdo jsou dnes naladěni na vánoční atmosféru.
Bůh nás vysvobozuje z temnoty našeho sobectví; Bůh nás zahrnuje svou láskou, která je nekonečná; Bůh nás činí svými dětmi, a přijímá nás do své rodiny. Všechny nás objímá a naše sobectví nahrazuje svou láskou. Jak velká proměna pronikla do světa Narozením Ježíše Krista! Místo sobectví nastupuje láska! Namísto temnot září světlo v betlémské jeskyni. Nestyďme se, třeba i sami doma (tím spíše, že letošní vánoce budou ochuzeny o půlnoční mše sv. v rozzářených kostelích) zanotovat nějakou koledu - třeba tuhletu: „Splnilo se Písmo svaté, radujme se v Pánu, slunko spásy světu vzešlo z nadehvězdných stanů. Z Panny čisté narozen, v jesličkách je položen, temná noc se proměnila divem Božím v jasný den.“ A také nepřeslechněme v Tiché noci, že „z lásky se člověkem stal“. Protože: „Nám, nám, narodil se.“
Popřejme si této noci nejen „radostné Vánoce“, ale také touhu s Boží pomocí proměnit svůj život, své vztahy - k bližním i k Bohu. On nám nabízí světlo, život, lásku. A, popravdě řečeno, není větších a potřebnějších hodnot pro náš život. Vždyť bez lásky a v temnotách zla se nedá žít, nanejvýš leda živořit.
Jiří Vojtěch Černý
Foto: Jiří Bittner
