První Pavlova apoštolská cesta
Sk 14,18-27
Jan 14,27-31
Úterý 5. velikonočního týdne
Včerejší úryvek ze Skutků apoštolských začínal popisem další etapy Pavlova a Barnabášova působení na půdě Malé Asie - „Když Pavel a Barnabáš zpozorovali, že se v Ikóniu pohané a židé se svými předními muži už strojí k tomu, aby je ztýrali a kamenovali, utekli do lykanonských měst Lystry a Derbe a do jejich okolí a tam hlásali radostnou zvěst.“ Podstatná věta, nejenom z místopisného hlediska. Pavel a Barnabáš se jakoby zachovají zbaběle – oni utečou … ale toto není útěk ze zbabělosti, útěk před hrozícím nebezpečím. Oba, a sv. Pavel nadmíru, zažili nesčetná příkoří, bezpočet ran – pruty, bičem, i kamenování. Kdyby měli ducha zbabělců, nikdy by nevykročili ke své misi mezi pohany. Tady ale utíkají před zbytečným výpraskem, který by je zdržel a oslabil na další cestě: „do lykanonských měst Lystry a Derbe a do jejich okolí a tam hlásali radostnou zvěst.“
V Lystře (Lystra – původně chetitské město, za císaře Augusta získalo statut římské kolonie) jim nastane zvláštní situace. Když uzdraví chromého na obě nohy, vzbudí to nejen pozornost, ale namísto, aby obyvatelé Lystry uvěřili, že se tak stalo ve jménu Ježíšově, chtějí provolat oba apoštoly za bohy, vždyť něco takového jejich pohanští bozi nedokážou. „Sestoupili k nám bohové v lidské podobě!“ Jen s velkým úsilím se podaří Pavlovi a Barnabášovi zabránit, aby jim, jako bohům, obětovali.
Dnes jsme slyšeli o tom, že byl v téže Lystře, jen o něco málo později, Pavel kamenován. To je obraz naší lidské pošetilosti a zmanipulovatelnosti. Jeden den jej chtějí prohlásit za všemocného boha, druhý jej chtějí zabít jako zločince. (Jak si nevzpomenout na Krista: od hosana k ukřižuj …)
Za touto „otočkou“ stojí Židé z nedalekého Ikónia a z Antiochie. Nemohou Pavlovi odpustit jeho pastorační působení v jejich městech, kde Pavel obrátil na víru v Ježíše nejen mnoho pohanů, ale i mnoho židů. Teď přemluví dav, a ten začne Pavla kamenovat.
Když se domnívají, že je Pavel mrtvý (a on nejspíš na prahu smrti byl, jistě však v bezvědomí), odvlečou jej ven z města. Tam ho obklopí učedníci, (a jistě se za Pavla modlí) a Pavel vstává. Nazítří raději odchází spolu s Barnabášem do Derbe. Tam pokračuje ve své kazatelské misi a je rovněž úspěšný.
Po čase se navrací stejnou cestou zpět a utvrzují bratry, které získali pro Krista ve víře. Tak jdou znovu i do Lystry, kde Pavla málem připravili o život, pak do Ikonia a do syrské Antiochie. Všude povzbuzují ty, které již oslovili radostnou zvěstí a získávají pro Krista nové učedníky. Pavel nedbá na rizika, kterými opětovný návrat do míst, odkud byl mnohdy Židy vyhnán, hrozí. Stejnou cestou dojdou na pobřeží. Přes Perge do Atálie, což bylo přístavní město, odkud odplouvají. Obeplují severně Kypr a pak dojdou do Antiochie, do místa odkud vyšli. „Když tam přišli, svolali církevní obec a vypravovali, co všechno Bůh s nimi vykonal a jak otevřel bránu k víře pohanům. A zůstali pak s tamějšími učedníky delší čas.“
V Antiochii byli vybráni prostřednictvím Ducha sv. k misijní cestě a tady ji také ukončují. Byli jsme tedy svědky tzv. „První Pavlovy apoštolské cesty“, která byla nejkratší (co do vzdálenosti i co do času) a byla ve svém výsledku velmi úspěšná. Dokonce natolik, že znovu rozvíří otázku přijímání pohanů do (žido)křesťanské církve; otázku, která se ještě prohloubí spory o to, zda mají pohané přijímat obřízku, či nikoli. To bude tématem „prvního apoštolského sněmu“ v Jeruzalémě, o kterém budeme číst v následujících dnech.
Jiří Vojtěch Černý
