První budou poslední
Iz 53,10-11
Mk 10,39-45
29. neděle v mezidobí
Kdykoli mluvíme o Kristově utrpení, máme na mysli nezměrnou bolest posledních hodin jeho života. Křížovou cestu, končící ukřižováním. Ale, alespoň dle mého názoru, Ježíš trpěl celý svůj život. Tím jak se lišil od ostatních, jak byl jiný, jak všechny převyšoval - to mu muselo přinášet nepochopení, nepřijetí, osamělost. A to už od dětských let. Neměl sobě rovného, byl vždycky sám a jeho výjimečnost ho stavěla do opozice vůči lidským zvyklostem, normám, pravidlům. Totéž zažívá i nyní, při své poslední cestě do Jeruzaléma. Jde vstříc své smrti, ví o tom, dokonce se to opakovaně snaží učedníkům sdělit – a oni? Neslyší. Nechtějí slyšet. Pokaždé, když mluví o svém utrpení, setká se s trapnou, přízemní reakcí učedníků. Petr jej napomíná („To se ti nesmí stát!“), učedníci se přou o to, kdo je mezi nimi největší, a dnes jsme slyšeli o žádosti o přední místa v Jeho království. (Předpověď utrpení byla v předchozích verších.) Chudák Ježíš. Otevírá jim své nitro a oni sobecky myslí jen na sebe: „Mistře, byli bychom rádi, kdybys nám splnil, oč tě požádáme.“ „Co chcete, abych pro vás udělal?“ „Dej, ať v tvé slávě zasedneme jeden po tvé pravici a druhý po levici.“ Jinými slovy, zařiď, ať máme nejvyšší posty v tvém království. „Nevíte, co chcete!“ Ale oni přece vědí, vždyť to právě řekli, být jakýmisi ministry v Ježíšově království; oni vědí – chtějí být někdo, mít významné postavení v království svého Mistra. Vždyť o něm přece už tolikrát hovořil … Nevědí, co chtějí – protože neví, jaké důsledky s sebou přináší být mezi prvními v Božím království.
A Ježíš se jim je snaží přiblížit: „Můžete pít kalich, který já piji, nebo se dát ponořit v křest, ve který já budu ponořen?“ O tom, že vůbec neví, jaká bije, svědčí jejich sebevědomá odpověď. „Můžeme!“ Kdyby jen Kristu více naslouchali! Kdyby nebyli tak zahledění do sebe. Pít kalich znamená v řeči Starého zákona přijmout Boží úděl, ať kladný, či záporný. A Ježíš, ten mluví o kalichu své krve. V jeho podání jde tedy o kalich mučednictví - vzpomeňme na jeho slova v Getsemanech: „Otče, je-li to možné, odejmi ode mne tento kalich!“, a oni: „Můžeme!“ A co teprve ponořit v křest? Ježíš už přece byl pokřtěn v řece Jordánu, sami o tom svědčí, tak to asi bude jiný křest. Jaký? Být pokřtěn křtem Kristovým znamená být ponořen do údělu Kristova, do křtu utrpení. Co tedy chtějí? Koledují si o cestu Kristova kříže, a opravdu se tak v budoucnu stane: „Kalich, který já piji, pít budete a v křest, ve který já budu ponořen, ponořeni budete…“ Ano, budou mezi prvními, naplní se jejich přání – ale bude to úplně jinak, než jak si představují. Jim jde o protekční místečka na výsluní, pěkně po pravici a levici Ježíše krále. (Nebude dlouho trvat a ta místa po pravici a levici budou obsazena – dvěma lotry na trůnu Kristova kříže.) Oni vidí království lidskýma očima a kralování podle lidských pravidel. Ale tak tomu nebude. Ježíš těm dvěma a ostatním apoštolům, (kteří na ně mají vztek, protože je chtějí předstihnout v kýžených postech) přiblíží, jak vypadá panování podle Boží vůle. „Víte, že ti, kdo se pokládají za panovníky, tvrdě vládnou národům a velmoži jim dávají pocítit svou moc. Mezi vámi však tomu tak nebude. Ale kdo by chtěl být mezi vámi veliký, ať je vaším služebníkem, a kdo by chtěl být mezi vámi první, ať je otrokem všech.“
Tak to je ono „první budou poslední“, v praxi. Ne vláda a moc, ale služba a bezmoc. Oni by chtěli být ministry v Kristově království, ale ministrare přece znamená sloužit! Služba je způsobem vlády lásky – a Ježíš, Boží Syn přišel sloužit: „Vždyť ani Syn člověka nepřišel, aby si nechal sloužit, ale aby sloužil.“ A nejen sloužil. On svou službu promění v oběť kříže: „A dal svůj život jako výkupné za všechny.“
Ježíšova služba je službou lásky. On přišel svět léčit láskou, nikoli utrpením. Avšak Boží láska má obraz „Božího služebníka“, jak jsme slyšeli v prvém čtení. Izaiáš vykresluje předobraz Krista, Syna Božího - Mesiáše, ale kdo z Židů byl ochoten připustit, že by vysněný Mesiáš měl trpět? Trpícího služebníka Božího nepřijali, protože neodpovídal jejich vysněným představám o Mesiáši; trpícího Krista nepřijali, protože neodpovídal jejich zažitým představám o Mistru a Rabím. Nepřijali jej farizeové a zákoníci, a nepřijali jej ani ti nejbližší. Ti, kteří s Ježíšem tolik prožili a mohli jej poznat zblízka. Nic nechápali a pohoršovali se nad Kristovými slovy: „Syn člověka musí mnoho trpět.“
Ježíš naplňuje mesiánský titul Syna Božího novým obsahem. Už ne vysněný vojevůdce Boží, který si razí cestu vpřed likvidací politických nepřátel. Který zavádí Boží království mečem a násilím; už ne neomezený panovačný vládce, ale citlivý služebník; ne vítěz, ale poražený. „Syn člověka přišel sloužit a dát život na výkupné za mnohé. Jak o něm později napíše sv. Pavel v listě Filipanům (2,8): „Ponížil se a byl poslušný až k smrti, a to k smrti na kříži…“
Jiří Vojtěch Černý
