Prvotní církev nám může být příkladem jednoty a a spravedlivých a pravdivých vztahů
Sk 5,34-42
Pátek 2. velikonoční neděle
Vás, kteří sledujete každý den mešní texty, nepřekvapí vývoj kauzy apoštolové versus velerada. Situace je stále napjatější, výhružky a násilí na straně mocných a morální síla a neumlčitelný hlas na straně zdánlivě bezmocných – a přeci silných – vždyť: „ve slabosti je síla“. Dnes se však situace ve veleradě přeci jenom mění, posouvá. A to zásluhou muže nanejvýš moudrého a prozíravého. Gamaliela. Vyhlášeného učence, předsedy Sanhedrinu (židovský Nejvyšší soud) a jedné z nejvyšších rabínských autorit své doby. (†52) K nelibosti ostatních „radních“ pronese úvahu: „Izraelité, dobře si rozmyslete, jak chcete s těmito lidmi naložit…“ Gamaliel uznává svrchovanost velerady, nabádá však k prozíravosti. Na příkladu nevydařených, pouze lidských hnutí a idejí, které zanikly při prvních potížích, nebo smrti ideového vůdce; které měly jepičí život, protože stály pouze na lidských a tím mělkých základech, argumentuje, že je-li i toto nové apoštolské učení věcí pouze lidskou, zanikne samo. Je-li však od Boha, pak ani velerada, ani žádná jiná síla nezabrání, aby se nerozšířila. Nadto by se ti, kteří se pokládají za mluvčí Boha na zemi, stali sami jeho odpůrci. „Proto vám radím: Nechte tyto lidi a pusťte je. Pochází-li totiž tento záměr nebo toto dílo jen od lidí, samo se rozpadne. Pochází-li však od Boha, nepodaří se vám ho zničit. To by se pak o vás muselo říci, že se stavíte proti Bohu.“ A oni? „Oni mu dali za pravdu.“
Oni mu dali za pravdu. Tím nepřímo kapitulovali. Konečně dali tomu, v jehož jménu se domnívali sloužit, tj. Bohu - svobodu a volnou ruku. Je-li to dílo lidské, rozpadne se samo a my si neposkvrníme ruce krví. Je-li to dílo Boží, nezanikne, i když se budeme sebevíc snažit. Proti Bohu nelze bojovat, a zlikvidujeme-li tyto Kristovy učedníky, jako jsme zlikvidovali Ježíše Krista, povstanou noví a další. Nadto, my přece nechceme stát proti Bohu, vždyť se nejspíš ti otrhanci z Galileje, znemožní sami. Lépe bude počkat, co se bude dít, také, jaký bude postoj Říma.
To ovšem neznamená, že by ve svém postoji zášti, závisti a nepřátelství vůči apoštolům polevili. „Zavolali tedy apoštoly – dali je zbičovat – a zakázali jim mluvit ve jménu Ježíšově. Pak je propustili.“
Musí přeci ukázat, kdo tady má slovo, kdo tady rozhoduje. A tak dají apoštoly zbičovat, tzn. podle židovského práva jim vysázet 39 ran = 40 bez jedné. Židovské bičování se nedá, co do krutosti, srovnávat s římským, nicméně, nemůžeme tím snižovat utrpení apoštolů. „A oni odcházeli z velerady s radostí, že směli pro to jméno (Ježíšovo jméno) trpět příkoří.“ Pravda byla jiná doba, (ve své době byli zvyklí na bolest, patřila více k jejich životu) ale odcházet po takové exekuci s radostí, že mohli pro Ježíšovo jméno trpět, to vypovídá o jejich lásce ke Kristu, o jejich proměně. Nezlomení, naopak, posilnění prožitým příkořím, a bolestí obětovanou s radostí pro Krista, vyzrávají v pravé Kristovy apoštoly.
A jako praví apoštolové plní své autentické poslání: „Každý den učili dále v chrámě i po domech a hlásali radostnou zvěst, že Ježíš je Mesiáš.“
A protože je jejich služba prokazatelně dílem Božím, přidává se k nim každý den noví a noví učedníci, takže se stávají nepřehlédnutelným společenstvím. Nepřehlédnutelným nejen co do počtu, ale především co do způsobu života. Jak jsme opakovaně slyšeli: „jsou jednoho srdce a jedné mysli a mají všechno společné“. Společně slaví agapé – hostinu lásky, na níž každý přináší co má a společně se o jídlo dělí. Bohužel, i oni jsou jen lidé, a tak jim to spravedlivé dělení dlouho nevydrží. Už zítra budeme číst o tom, jak kvůli rozmíškám ohledně spravedlivého rozdělování jídla vdovám, byli ustanoveni první jáhni.
Život církve (nejen té prvotní) je pestrý a stále se vyvíjí. Boží zákon a dogmata jsou neměnná, ale život prochází neustálým vývojem. Také každý z nás je jiný, jiné jsou naše životní podmínky. Prvotní církev nám však, se svou snahou o jednotu a spravedlivé a pravdivé vztahy, může být příkladem a inspirací.
Jiří Vojtěch Černý
