Prý je to naučil dědeček

Ten den se zapíše do historie. Minimálně rodinné, ale troufnu si říct, že možná i do historie školství. Myslím, že blahé paměti císařovna Marie Terezie by nás jako stvořitel povinné školní docházky ocenila. Možná i nějakým tím Podvazkovým řádem a menším hrabstvím. Protože od 1. září 1986 až do dnešního dne dodávala naše rodina obecné škole v Plumlově vhodný materiál, aby se mohlo realizovat Komenského nabádání „Uč se hochu moudrým býti“. My navíc dodali i přeslice, aby se moudrost rozšířila i do ženského pokolení. Celých dvacet šest roků jsem vozil našich 11 dětí každé ráno do školy, celých dvacet šest roků jsem chodil poctivě na třídní schůzky, abych si vyslechl pochvaly či stesky učitelského sboru na naše modrooká pacholátka. Téměř 400 třídních schůzek jen na obecné škole a téměř 8 000 dní, kdy jsme každé ráno oblékali neposedná dítka do sukniček, pláštěnek, kalhot či hubertusů podle roční doby a děšťových srážet. A teď je to všechno pryč. Uzavřela se jedna velká kapitola mého života. Před lety dvaceti pěti (jak praví Antonín v Baladě o očích topičových) jsem ještě jako mladý muž s kudrnatými, kaštanovými vlasy po ramena, vedl malou prvorozenou dceru Kateřinu do první třídy. A dnes si šel pro poslední vysvědčení nejmladší dcery Terezky starší muž se stříbrným vousem a prokvétající hlavou. Slavnostní předávání proběhlo na zámku a bylo vznešené a krásné. Naposledy jsme si potřásli rukou s paní ředitelkou, která nedlouho před příchodem našeho prvního dítka začala na škole učit a krátce s úsměvem vzpomněli, co všechno které z našich zlatíček napáchalo. Jistě, škola nevymizí z mého života. Jsou tu už další adepti vzdělávacího procesu. Sotva skončila dcera Terezka, nastoupí zanedlouho do školy jako prvňáček vnouček Samuel. Bude to boj a potečou nervy i slzičky. Naštěstí infarkt už se nebude pokoušet o mě, ale o moje děti, až vnoučátko donese v žákovské knížce poznámku, že dítě recituje nevhodnou báseň. A prý je to naučil dědeček.

Luboš Nágl