Půst je modlitbou tělem i duší

Popeleční středou jsme vstoupili do čtyřicetidenního postního období, jehož smyslem je duchovní očista člověka. Už od konce 11. století se v tento den uděluje popelem znamení kříže na čelo. Přijetí popelce je znamením kajícnosti převzatým z biblické tradice a uchovávaným v církvi do dnešní doby. Symbolicky se tak naznačuje stav hříšného člověka, který vyznává před Bohem svůj hřích, vyjadřuje vůli vnitřně se obrátit a je veden nadějí, že mu Bůh odpustí. Popeleční středa a Velký pátek jsou v katolické církvi jedinými dny přísného půstu. Ví ale člověk na počátku 21. století, proč držet půst? Není to jenom relikt minulosti? Zeptala jsem se našeho přítele, P. Miloslava Fialy, na prahu postního času.

„Naopak! Dnes je půst potřebnější než dřív, protože jsme doslova zahlceni množstvím dojmů, které si nás chtějí zcela osedlat a nedovolit samostatné myšlení. Vezměme si třeba vliv médií, zvláště televize, která se svým téměř nepřeberným množstvím programů různé, spíše nižší hodnoty přichází do každé domácnosti, a není před ní chráněna ani pověstná chaloupka na samotě u lesa. Jdeme-li večer po sídlišti, téměř v polovině oken září někdy dlouho do noci namodralé světlo obrazovky. A když k tomu přidáme honbu za konzumem, lacinou zábavou a pohodlím, dostáváme smutný obraz světa propadlého hodnotám pouze materiálním.  V tomto světě se snažíme žít jako křesťané, a to nás stojí daleko víc úsilí než naše předky, hlavně proto, abychom nepodlehli lákání pohodlné, široké cesty. Život přece prožíváme jen jednou, když jsme povoláni žít v určité době a prožíváme čas, jehož délku nemůžeme v žádném případě nijak ovlivnit. V tomto čase má každá chvíle svou hodnotu, neboť každý okamžik je svou podstatou neopakovatelným darem, kdy máme hledat nejprve Boží království a žít podle jeho pravidel v důvěře, že všechno ostatní nám bude přidáno.

Půst je čas určitého odříkání, kterého bychom se neměli bát. Řecké slovo askeze vyjadřovalo původně různá tělesná cvičení, kterých bylo třeba k soubojům a k běhům o závod. Křesťanství přeneslo tento výraz na duchovní život a označuje jím vytrvalou snahu o vítězství nad překážkami spásy a o vlastní sebezdokonalení, důležité zvláště v době přípravy na oslavu Kristova vítězství nad hříchem a smrtí, tedy na Velikonoce. I Písmo vyzývá k odložení skutků temnoty, k překonání starých návyků a jejich skutků, abychom byli proniknuti světlem rozumu a víry. Cesta za dokonalostí prochází nutně křížem. Bez odříkání a bez duchovního boje bychom nedosáhli ničeho. Duchovní pokrok, ať jsme mladí nebo staří, vyžaduje vhodnou míru askeze, abychom postupně dosáhli Pánem slíbeného vnitřního pokoje a překonali vlastní slabosti. Církevní otec Řehoř z Nyssy to vidí takto: Kdo stoupá, nikdy nepřestává znovu začínat a nikdy s těmi začátky neskončí.“

Naši předci to dost možná měli snazší. Třeba proto, že s blížícím se jarem ubývalo zásob.

„Život byl jednodušší, i když pro některé lidi těžší. Ať ve městě nebo na vsi bylo málo podnětů, které by odváděly od práce a od ustáleného okruhu životních zvyků. Lidé pracovali v omezeném prostoru, řemeslníci v dílně, zemědělci na poli, hospodyně doma. Večer se leckde sousedsky povídalo, novinek bylo málo, a tak se hodně vzpomínalo na zašlé časy. Tato, z dnešního pohledu idyla, byla přerušovaná křty, svatbami a pohřby, a také zkazkami vandrovních tovaryšů, kteří za trochu jídla a pití bavili sousedské sejití celý večer. Církevní slavnosti se svou okázalostí byly tedy velmi vítané. Lidé si během postu odříkali maso, ryby, vejce a mléčné výrobky, a jedli jen jednou denně.

Postní odříkání ale neznamená záporný postoj k životu nebo odvrat od světa, naopak: vnitřně nás osvobozuje. Mistři všech světových náboženství tvrdí, že náš život je tím kvalitnější, čím víc se člověku podaří opustit své malé „já“. V Janově evangeliu přece čteme: Kdo má svůj život rád, ztratí ho, kdo však svůj život na tomto světě nenávidí, uchová si ho pro život věčný. Slovo nenávidět vyjadřuje snahu o překonání všeho nízkého, co je v přímém protikladu k Desateru a co odvádí od života v pravdě. Určitý druh skromnosti a střídmosti není na škodu; působí, že jsme klidnější a jednoduchý životní styl osvobozuje od nejrůznějších závislostí a tím automaticky roste naše vnitřní svoboda. Jde tedy o to vstoupit do správného vlaku a jet správným směrem. Naopak každé připoutání k požitkům světa bere člověku svobodu. Církev to dobře ví, když nás vede k postnímu odříkání. Lišíme se tím od svého okolí, ale za trochu askeze dostáváme daleko víc.“

Dovolím si osobní otázku. Změnilo se, jak šel čas, Vaše prožívání postní doby?

„Změnilo se dost, protože se změnila doba a společnost. Dříve to bylo jaksi samozřejmé, bylo víc věřících, takže jsme se nijak příliš nelišili. Jako děti jsme při velikonoční zpovědi stáli u zpovědnice v zástupu, kluci zvlášť a děvčata zvlášť, a pan farář se nás pravidelně zeptal, jak jsme dodržovali půst a jeho předpisy. Doma to pocítil i jídelní lístek. Dospělí se také snažili o dodržování aspoň základních doporučení, a to nebyl celkem problém, protože chyběly dnešní svůdné nabídky požitků jakéhokoliv druhu. Ve škole se nám nikdo nesmál, když jsme v pátek neměli svačinu a moc jsme nemluvili. Dnes musíme být v postní době opravdovějšími křesťany, kteří upírají svůj duchovní zrak na Krista při jeho cestě za naši záchranu.“

Eva Zálešáková