Půst není dobou smutku

Jl 2,12-18

Mt 6,1-6,-.16-18

Popeleční středa

„Nyní – praví Hospodin – obraťte se ke mně celým svým srdcem, v postu, nářku a pláči. Roztrhněte svá srdce a obraťte se k Hospodinu, svému Bohu, neboť je dobrotivý a milosrdný, shovívavý a plný lásky, slituje se v neštěstí.“

Už sama tato první věta, kterou jsme v dnes slyšeli, může být dobrým vodítkem, směrnicí, pro naše prožívání postní doby, do které jsme právě dnes vstoupili.

Nyní – praví Hospodin – obraťte se ke mně celým svým srdcem!

Nyní - co to znamená? Přinejmenším, že je třeba neodkladně! (ne až někdy potom, později, až se nám to bude hodit…) upřít svou pozornost; nasměrovat celý svůj duchovní život; obrátit se celým svým jednáním k Hospodinu. Navrátit se celým svým srdcem, ne pouze polovičatě, ale celým svým životem a věnovat svoji lásku, své nejvznešenější city, jedinému pravému Bohu. To je výzva velice silná, není bez zajímavosti, že je vyňata z části Joelova proroctví, které připravuje vyvolený lid na „hrozný den Hospodinův“ – jinými slovy na den soudu. Jak vidíme, pouze kajícnost je cestou, jak k Hospodinu dojít a u něho obstát.

„Na Siónu zatrubte na polnici, nařiďte půst, svolejte shromáždění…“

Polnice ve SZ zákoně byla signálem svolávající lid k bohoslužbám do chrámu, (stejně jako nás dnes svolává do chrámu hlas zvonu). Polnice také svolávala lidi do boje – ale cožpak není půst obdobím boje s naší vlastní pohodlností a povrchností?

„Nařiďte půst!“ Půst je od nepaměti prostředkem, kterým se lidé jednak připravovali k velkým společenským, ale zejména náboženským slavnostem; půst byl také prostředkem, jak usmířit rozhněvaná božstva a v neposlední řadě byl a dosud je, jedním z nástrojů duchovního života, při kterém se očišťuje nejen tělo, ale i duše, při kterém lidské srdce zkornatělé pýchou, v náročném odříkání a v slzách lítosti, odplavuje svůj hřích.

Na Siónu, tedy v Jeruzalémě (který je na hoře Siónu vystavěn) se má sejít všechen lid, dokonce i ti, kteří byli od náboženských povinností osvobozeni: starci s dětmi a novomanželé – Joel zve bez výjimky celé společenství Izraele před tvář Hospodinovu.

„Kněží, Hospodinovi služebníci, ať pláčou a říkají: „Ušetř, Hospodine, svůj lid…“ No, musím říci, že je někdy kněžská služba opravdu k pláči – to když kněz marně svolává před Hospodinovu tvář ty, za něž má před Bohem odpovědnost, avšak volá do zavřených srdcí, uší, dveří…, a mnohdy je stejně tak pláči, když kněz vidí upadat své ovečky do hříchu, popřípadě když vidí, jak celá farnost pomalu upadá do kómatu nezájmu, které vede k odumření víry. (Na Popeleční středu si snad mohu dovolit nastavit věřícím, potažmo i nám kněžím, zrcadlo.)

Ještě daleko důrazněji hovoří ke svým posluchačům Nejvyšší Pastýř a Velekněz, Ježíš Kristus. A dává jim pokyny, jak mají konat svůj půst, aby nebyl jen pro naoko, jen pro samolibou spokojenost se sebou samými, bez ohledu na spokojenost Boží. Bůh si nelibuje v ničem okatém, okázalém; příčí se mu pýcha, tento kořen všeho zla, ať má jakoukoli podobu; zato miluje pokorné a upřímné srdce, vědomé si své slabosti. Proto Ježíš, tento nejpovolanější Hospodinův mluvčí radí, jak má opravdový, a užitek přinášející půst, vypadat:

- nevytrubovat, co jsme dobrého vykonali – tím samým to ztrácí svoji hodnotu, byť byla sebevětší;

- modlit se v tichosti, ne okatě a okázale - vždyť Bůh vidí do srdce člověka;

- když se postíme, tak to nemusí všichni kolem vědět, ani je nesmíme trápit svou podrážděností, protože nám chybí to naše kafíčko, pivečko, nebo cigaretka, na které jsme zvyklí. Neoslňovat, ani neotravovat své okolí svým postním odříkáním, a také, neplést si půst s odtučňovací dietou.

Každé poučení je zakončeno Ježíšovou větou: „Otec, který vidí, i to, co je skryté, ti odplatí…!“ To je velmi důležitá věta – cokoli děláme, dělejme ve skrytosti, jen pro Boha - jen tak můžeme čekat, že Bůh bude naše jednání brát vážně. Jakmile se nám do postu, do almužny, do skutků milosrdenství vetře i jen nepatrné zrnko pýchy, snahy ukázat se před druhými; pochlubit se svou zbožností, svou štědrostí, svým odříkáním, pak náš půst, byť sebepřísnější, ztrácí smysl a hodnotu před Bohem. A právě kvůli Bohu a kvůli zkvalitnění našeho duchovního života se přeci postíme a konáme skutky milosrdenství, které k postu také patří, stejně, jako naše modlitba.

Moji milí, jsme na začátku postní doby – zkusme si dát jen jedno, raději méně náročné, (ale nikoli úplně snadné a nenáročné) předsevzetí, nebo postní závazek, a aniž bychom o tom vytrubovali, zkusme jej po dobu posvátného čtyřicetidenní, ve kterém se spojujeme s Kristovým postem a pokušeními na poušti, vydržet. Spojme se s Ježíšem, vyjděme za ním na pomyslnou poušť, tzn., udělejme si každodenní chvilku ticha a klidu jen s Pánem v modlitbě, a také se rozhlédněme kolem sebe, zda bychom nemohli pro někoho v našem okolí něco udělat – a tak prožijme svůj půst.

A nezapomínejme, že na konci postní doby je sice ukřižování, tato cena zaplacená i za naše hříchy, ale že vrcholí Vzkříšením. Zmrtvýchvstáním. A ono je cestou, pozvánkou, také pro nás.

Půst tedy není dobou smutku, ale dobou přípravy; není dobou beznaděje, ale dobou očekávání. A my přece máme co a koho očekávat!

Jiří Vojtěch Černý