Pusťme se teď, v době postní, do "pucování"

Ex 20,1-17

Jan 2,13-25

3. neděle postní

Možná vám neuniklo, že se v prvém čtení opakovaně ozývá: „Já jsem Hospodin, tvůj Bůh!“ To jistě není bez významu, jde o jakousi autorizaci tohoto textu; jde o slavnostní vyhlášení vrcholné smlouvy, nejvyššího zákona, morálního kodexu všech dob.

„Bůh vyhlásil všechna tato přikázání: „Já jsem Hospodin, tvůj Bůh …“ A pak následuje Desatero v originální podobě. Jeho rozbor by vydal na mnoho kázání – nebojte, do toho se pouštět nebudu. Ale přeci si jedno neodpustím: po obsahové stránce tento Boží zákon tvoří znamení kříže – to když jeho vertikála se vzpíná k nebi v prvních třech přikázáních lásky k Bohu, a jeho horizontála objímá celé lidstvo, když nabízí ostatní přikázání lásky k bližním.

A kříž, kříž nás odkazuje na Krista. Ten se nám v Janově evangeliu pěkně „odvázal“. Nesnese pohled na posvátné prostory chrámu, ve kterých se namísto modlitby ozývá vyřvávání trhovců, bučení býků a bečení ovcí; kde páchne jejich trus, a cinkají peníze směnárníků. Hlasy, namísto Boží chvály, smlouvají a handrkují se o nejlepší cenu. Namísto bohopocty, úcty a vzývání jména Hospodinova, je z chrámu tržnice, kde se namísto pravého Boha adoruje bůžek výhodných kšeftů.

Božího Syna tento pohled na výsostné Boží místo uráží. Jeho rozhořčení nad obrazem, který se mu v chrámě, před velikonočními svátky plném obchodníků a obětních zvířat (příkaz obětovat beránka byl závazný, obětní zvíře se kupovalo v chrámovém nádvoří) nabízí, vyústí v jednání, které je výmluvné a „citelné“ – to když důtky dopadají na záda trhovců a směnárníků, zatímco jim jejich stoly s penězi zpřevrací a dobytek rozhání. Navýsost skandální scéna.

 Ježíš však nechce budit pozornost, nevylévá si svůj hněv a vztek. Není to jeho ego, které se chce „předvést“, ale láska a úcta k Bohu, jeho Otci, která jej vyprovokuje k takové reakci. Neunese propastný rozdíl mezi úctou, bohopoctou, a lidským, přízemním kšeftováním. „Nedělejte z domu mého Otce tržnici!“ 

Není divu, že jeho jednání vzbudí pozornost návštěvníků chrámů, nelibost obchodníků a směnárníků, a pohoršení kněží (kteří z obchodu značně profitují).

„Jakým znamením nám dokážeš, že tohle smíš dělat?“ Jakým právem? Jaké nám dáš znamení? Namísto jasné odpovědi odpoví obrazem, který se navenek jeví jako holý nesmysl.

„Zbořte tento chrám, a ve třech dnech jej zase postavím.“ Není divu, že tomuto znamení nemohou rozumět. Vidí chrám ze dřeva a kamení, vidí vnější stavbu a vůbec jim nedochází, že Ježíš mluví o chrámu svého těla, které bude znovupostavené - vzkříšené, po třech dnech v hrobě.

„Tento chrám se stavěl šestačtyřicet let – a ty že bys ho zase postavil ve třech dnech?!“ Oni mluví o chrámu vystavěném lidskýma rukama, a nevidí v Ježíši skutečného Boha. Pro jejich zaujatost jim nedochází, že sám Ježíš je ten chrám, v němž přebývá Bůh! Vidí chrám jako konkrétní místo zasvěcené Bohu, zatímco Ježíš mluví o sebeobětování Božího Syna a jeho Vzkříšení. Výrok: „Zbořte tento chrám a ve třech dnech jej zase postavím“ je jednak poukazem na Kristův božský původ - jeho tělo je chrámem Božím, ale také na jeho Vzkříšení po třech dnech, které bude aktem Boží moci.

Ježíš si je vědom svého poslání: „být samým chrámem Božím ve svém těle“. Jeho lidský zjev zakrývá jeho Boží podstatu – ta však bude odhalena v okamžiku jeho smrti, až kopí setníkovo prorazí jeho bok a chrámová opona se roztrhne. To, co bylo dosud skryto, (do Velesvatyně, za chrámovou oponu vstupoval velekněz jedenkrát do roka – na svátek smíření, a vyslovil zde Boží jméno, jež bylo zapovězeno nahlas vyslovovat) se stane Kristovou smrtí – oním „zbořením chrámu“ odhaleno, a jeho postavením – Vzkříšením, stane přístupným pro všechny lidi. (Přinejmenším křesťany, ty, kteří uvěří, že Ježíš je Boží Syn a že zemřel jako oběť za nás za všechny.)               

Toto evangelium o Ježíšově skandálním činu je dostatečně známé. Nalézáme jej u všech evangelistů, ale v letošním cyklu je zařazeno Janovo evangelium. A to je dobře. Jan, tak odlišný od ostatních evangelistů, se i zde liší. Nikoli obsahem, ale jeho chronologickým zařazením. Zatímco ostatní evangelisté zařazují tento Ježíšův počin do samého závěru jeho veřejného působení, evangelista Jan jej naopak zařazuje hned na počátek, do prvních velikonoc – židovských svátků Paschy v Ježíšově veřejném působení. (Tedy zanedlouho po jeho křtu a pokušení na poušti.)

Také my budeme na konci postní doby, po slavném triduu, slavit toto vzkříšení – toto znovuvystavění chrámu těla Božího Syna. Celá doba postní je dobou přípravy nejen na Kristovo ukřižování, ale především na Velikonoce, na Kristovo „slavné Vzkříšení“.

A ve světle přípravy na naši „obnovu křestních slibů“ a účasti na slavení Vzkříšení, se zadívejme na poslední větu dnešního evangelia. „Ježíš sám věděl, co je v člověku.“ Ač je vyřčená v tehdejší situaci, je přece tato věta inspirující i dnes.

Ježíš dobře ví, co je v každém z nás. Dobře ví o každém zákoutí našeho nitra, o těch i nejskrytějších myšlenkách a činech. Jak je řečeno: „Nepotřebuje, aby mu někdo něco o lidech vykládal.“ Nepotřebuje naše obžaloby „těch druhých“, zato MY potřebujeme s Ježíšem mluvit – o sobě. Potřebujeme, ano, přímo bytostně potřebujeme Ježíši „vyložit“, sdělit, co je v nás. Vyznat se mu, svěřit, odevzdat mu své hříchy, vyplakat svou lítost, vykřičet svou hořkost. On dobře zná každého z nás. Nepotřebuje naše vyznání, to my se potřebujeme vyznat. Pojmenovat všechno co je v nás. Otevřít se mu – a dovolit, aby k nám vešel. Vždyť i my „jsme chrámy Ducha svatého“, jak tvrdí sv. Pavel. („Nevíte, že jste Boží chrám a že ve vás bydlí Boží duch?“- 1 Kor 3,16; „Nevíte, že vaše tělo je chrám Ducha svatého, který ve vás bydlí a kterého vám dal Bůh?“- 1 Kor 6,19).  Otevřeme-li se Ježíši, On k nám vejde a učiní si u nás příbytek.  Mimochodem, zkusme si představit, jak asi vypadá ten náš chrám uvnitř. Není v něm také nějaké to tržiště se spoustou špíny, hříchů a nepravostí? Pusťme se teď, v době postní, do jeho „pucování“ (pomocí svátosti smíření), abychom byli připraveni na příchod vzkříšeného Krista o Velikonocích.

Jiří Vojtěch Černý