Putování na ostrov věčného jara a do jubilejní Fatimy
Dne 15. listopadu 2017 se dvaačtyřicetičlenná skupina poutníků vrátila z krásného poutního zájezdu organizovaného královéhradeckým Diecézním centrem pro seniory přes slovenskou CK Awertravel - na portugalský ostrov Madeira ke hrobu bl. Karla Rakouského a do světoznámého portugalského poutního místa Fatima, kde se přesně před sto lety zjevila nejsvětější Panna Maria třem prostým pasáčkům Lucii, Jacintě a Franceskovi.
Byl to tedy zájezd se silným duchovním nábojem. Tomu odpovídal i výjimečný duchovní doprovod: zájezdu se zúčastnil velmi sympatický královéhradecký biskup Mons. Jan Vokál a další tři kněží. Průvodcem byl P. Marián Ondrejka ze Slovenska. Mši svatou jsme mívali každý den; s otcem biskupem vždy koncelebrovali všichni přítomní kněží. Na ostrově Madeira v metropoli Funchal celebrovali v jezuitském chrámu sv. Jana a v dalších dnech ve velkém společenském sále našeho hotelu; ve Fatimě nejprve v hlavní poutní bazilice, po druhé přímo u kaple Zjevení. Na tomto poutním místě jsme se dva dny za sebou zúčastnili hromadného večerního programu - růžencové slavnosti, při níž se růženec v různých jazycích předmodlívali zástupci poutníků jednotlivých národů (vždycky jen pět Zdrávasů, aby se jednotlivé národnosti vystřídaly - třeba jeden večer se modlili Indonézané, Poláci, Italové, Francouzi, Slovinci, Slováci, Francouzi - a také zástupci českých poutníků. Po růženci následoval impozantní světelný průvod se svíčkami a zpěvem fatimské písně: na její melodii zpíval každý svým jazykem, ale nijak to nevadilo. Průvod, v jehož čele byl nesen veliký osvětlený kříž, vycházel od Kaple Zjevení po desáté hodině večer, a tak průvod tisíců hořících svíček doprovázejících nosítka s osvětlenou sochou Panny Marie po obrovském fatimském nádvoří vypadal jak řeka plná jisker. Těžko vědět, co všechno ten tisícihlavý dav poutníků chtěl sdělit Matce Boží: své úpěnlivé prosby, důvěru v Boží pomoc na přímluvu Fatimské Madonny, vděčnost za vyslyšení proseb...
Při krátké návštěvě Lisabonu jsme v přístavu viděli největší osobní loď na světě - mohutný koráb Queen Elisabeth, která pojme 5000 pasažérů a velikostí se vyrovná těm největším americkým letadlovým lodím. Pro nás však byla důležitější návštěva kostela, kde se v kryptě nachází kaple narození svatého Antonína Paduánského. Světec zemřel v italské Padově, ale Portugalci si jej nenechají vzít - a nazývají jej svatým Antonínem Portugalským. Kolem tohoto chrámu projíždějí do strmého vrchu starožitné tramvaje - krátké čtyřkolové „bedýnky“ přeplněné turisty. Zajímavé je, že nemají na střeše pantograf, ale skutečnou původní kladku na dlouhé tyči - podobně, jak si ji pamatují ti „dříve narození“ Pražáci u starých typů elektrik.
Ale vraťme se do prvních dnů zájezdu - na ostrově Madeira, kde jsme měli spoustu úžasných zážitků: hned tím prvním bylo nesnadné přistání na nepříliš dlouhé ranveji, která je z nedostatku místa z velké části instalovaná na betonových pilířích. Přistávali jsme za poměrně silného oceánského větru a první pokus přistát se nezdařil - pilot musel přistávací manévr v poslední chvíli přerušit, prudce zvýšit výkon motorů a velký Airbus A 319 s více než sto šedesáti cestujícími těsně nad zemí znovu nabral rychlost a znovu se vznesl; teprve po dalším okruhu se přistání zdařilo. Když se pak kola podvozku bezpečně dotkla přistávací dráhy, všichni si zhluboka oddechli, ale myslím, že předtím se asi modlili i ti nejzarytější ateisté.
Dalším adrenalinovým zážitkem byla asi dvoukilometrová jízda na proutěných suchozemských saních po srázných ulicích dolů po spádnici s kopce Monte. Toto „sáňkování bez sněhu“ má na Madeiře již víc než stoletou tradici. Dva domorodí pomocníci s typickými slaměnými klobouky zabezpečují, aby při razantní jízdě nedošlo ke kolizi se zdmi okolních domů.
Blízko vrcholu Monte stojí kostel, v němž je pochovaný poslední rakousko-uherský císař bl. Karel Habsburský, synovec a následník trůnu císaře Františka Josefa I., který po prohrané I. světové válce byl nucen žít na Madeiře ve vyhnanství a za několik let tam i zemřel. Byl to v každém směru výjimečně dobrý člověk, který se hned po nástupu na rakousko-uherský trůn v roce 1916 - bohužel marně - snažil ukončit válečné běsnění tajným jednáním s představiteli západních států Dohody. Jeho ušlechtilé snahy však byly zmařeny „spojencem“ pruským císařem Vilémem a jeho bojechtivým generálním štábem.
Na Madeiře se několik desetiletí předtím léčila z tuberkulózy teta Karla Rakouského, krásná a populární císařovna Sissi, kterou ve stejnojmenném filmu zahrála rakouská herečka Romy Schneiderová. Císařovna Sissi má v parku na náměstí ve Funchalu parádní pomník: sochu v životní velikosti.
Také jsme tam byli v moc zajímavé tržnici, kde jsme mohli nezávazně ochutnat snad všechny druhy tropického ovoce; chutnalo výborně - docela jinak než to, co se dováží k nám v nedozrálém stavu. Kolem mořského pobřeží vedou velice malebné promenádní cesty. Vnitrozemí ostrova je z větší části hornaté; vrcholy dosahují přes 1600 m nad mořem. Čtyři účastnice poutního zájezdu (mezi nimi i moje manželka) vystoupily až na nejvyšší vrchol ostrova (Pico de Ruivo 1818 m).
Podle očekávání bylo počasí na Madeiře velmi příjemné - chodili jsme i večer jen v košilích a ve dne stačilo tričko. Nezávisle na pokročilé roční době to všude kvetlo: nejvíce oleandry, ale i jiné dřeviny - také pro tento kout světa typické květiny estrelicie, jejichž květ poněkud připomíná ptačí hlavu s péřovou korunkou - tedy na příklad dudka. Bylo znát, že jsme hluboko na jihu- v zeměpisní šířce jako jižní Itálie, Řecko či Turecko. Z Madeiry je to daleko blíž do Afriky (do Maroka) než na kontinent do Portugalska, kam to trvá letadlem přibližně půldruhé hodiny; vzdálenost z Lisabonu do Vídně urazil „náš“ Airbus A320 za tři a půl hodiny; zpáteční let se však jakoby prodloužil o jednu hodinu, když jsme si nařizovali hodinky opět na Středoevropský čas. Z letadla byla dobrá viditelnost, takže jsme mohli dobře pozorovat nekonečnou řadu alpských horských vrcholků i údolí. Ve Vídni nás čekal autobus cestovní kanceláře Awertravel, jímž jsme se za dvě hodiny dostali do Brna. Tam byl dán rozchod - a spokojení poutníci se rozloučili, poděkovali Veronice Čepelkové z Diecézního centra pro seniory v Hradci Králové za skvělou organizační přípravu cesty, otci biskupovi Vokálovi i průvodci P. Mariánovi za milé doprovázení - a noví známí se rozjeli různými směry do svých domovů.
Byla to moc zdařilá a zajímavá pouť a budeme rádi vzpomínat.
Karel Voplakal
