Pyšného člověka Bůh nemůže uzdravit

Jan 2,1-11

Panny Marie Lurdské

Když se řekne Lurdy, není třeba mnohé vysvětlovat. O tomto, poutním místě, ví snad každý, a i nevěřící jsou schopni, pod tíhou důkazů přiznat, že se tam odehrálo mnoho zázračných, medicínou nevysvětlitelných, uzdravení. Toto místo je spjaté především s uzdravováním a úctou k Panně Marii. Neboť je to ona, která se 11.2.1858 poprvé zjevila mladičké Bernadetě Soubirous; která nechala vytrysknout silnému léčivému prameni, a z neznámého městečka pod Pyrenejemi vytvořila místo, kde vítězí víra a naděje nad slabostí a beznadějí. Je to právě Panna Maria, která se o slavnosti Zvěstování téhož roku představila jako „Neposkvrněné početí“ – a tím odstartovala stavbu velkolepé basiliky. Ale především – je to Panna Maria, Matka Boží, Uzdravení nemocných, na jejíž přímluvu k zázračným uzdravením došlo, a stále dochází. Nic nemůže ubrat na její velikosti a významu, když si budeme vědomi toho, že tím, kdo uzdravuje, je Ježíš - Syn Boží. A ona, že je tou, která jakoby toto uzdravení zprostředkovala. Jakoby řekla svému Synu: prosím Tě, udělej něco pro toho pana, paní XY. A Ježíš udělá. Protože ho o to prosí Jeho matka. Tak jak tomu bylo v Káni Galilejské. To evangelium bylo pro dnešní památku vybráno velmi příhodně. Víme, že zázrak proměnění vody ve víno učinil Ježíš svou Božskou mocí, ale tím, kdo jej přiměl k tomuto činu, byla Jeho matka. Panna Maria. A ještě jedno třeba vzíti v potaz. Tím, co bylo úplně na počátku, byla lidská nouze, nedostatek.

Nemoc je také nedostatek - zdraví, síly. Někdy je nemoc banální a stačí na ni pár dní v posteli. Ale jsou nemoci fatální, nevyléčitelné, takové, na které je už medicína krátká. Někdo s takovou nemocí bojuje, jiný se podá a rezignuje. Někdo shání všechny možné i nemožné cesty a cestičky k uzdravení, jiný řekne: „Děj se vůle Boží“ a učí se se svou nemocí žít. Přijmout ji jako daný stav a hledat naplnění svého života i v omezení bezmoci, které mu nemoc přináší. (Což je, mimochodem, ten nejlepší přístup k nemoci.) A pak jsou i tací, kteří se rozjedou do Lurd. S nadějí, že právě oni budou uzdraveni. Co se stane? S největší pravděpodobností se zázrak nekoná, vždyť nemocných přijíždí do Lurd odhadem několik miliónů, zatímco zázračně uzdravených jsou za ono půldruhého století, co se Panna Maria v Lurdech zjevila, jenom kolem sedmdesáti. Dobře, a co dál? Může přihodit, že nejeden neuzdravený zatrpkne a vyčítá - Bohu, Panně Marii, církvi, že se tak modlil, tolik peněz ho to stálo a „ono nic“. Nebo se také může stát, že sice i nadále s berličkami či na vozíku, ale přesto se vrátí domů uzdravený, pokojný a vděčný člověk. Protože došlo k uzdravení. Jinému sice než tělesnému, ale duchovnímu. Tělo zůstalo i nadále nemocné, ale duše je posílena, mnohdy i uzdravena. Kolik hlubokých a pokorných zpovědí už Lurdy slyšely! Kolik uzdravených duší děkovalo v massabiellské jeskyni! To je to podstatou uzdravení, které nám Panna Maria, v Lurdech, ale i na jiných poutních místech, zprostředkovává. Je totiž „prostřednicí milostí“, je maminkou, která chce pomoci svým dětem. Nestojí v popředí, nesype zázraky z rukávu. Právě naopak. Stojí vždy v pozadí, zastíněná svým Synem, kterého za nás prosí. Jako dobrá matka nás učí lásce a důvěře; vyzývá k pokání a pokoře; prosí o modlitbu. Lurdy jsou jedním z omilostněných míst, kde je Matka Boží jakoby nadosah, kde je možné dojít uzdravení. Ne proto, že se napijeme vody ze zázračného pramene, nebo že zapálíme svíčku v jeskyni. Ale pro touhu naší duše po uzdravení; pro naše odpuštění Bohu, že nám dal právě tuto chorobu i sílu k jejímu přijetí; pro víru, že u Boha není nic nemožného; pro důvěru v Božího Syna a v Jeho nebeskou matku. Kdo jede do Lurd s tím, že „musí“ být uzdraven, odjede nejspíš zklamán. Kdo jede s tím, že bude-li to vůle Boží, pak bude uzdraven, pak zklamán neodjede. Protože i když se viditelný zázrak konat nebude, přesto k zázraku dojde. Cožpak není zázrak, když se z Lurd vrací smířený, vyrovnaný, pokojný člověk? A takovéto zázraky se v Lurdech konají neustále. A nejen v Lurdech. Všude tam, kde jsou lidé ochotni udělat „co jim Ježíš řekne“. Kde se lidé podrobí vůli Boží a nekladou do popředí sebe a svoji vůli. Protože to je pýcha. Pýcha je nemoc duše. A pyšného člověka Bůh nemůže uzdravit.

Jiří Vojtěch Černý