Radostná neděle

Sof 3,14-18

Flp 4,4-7

Lk 3,10-18

3. neděle adventní

Dnešní, třetí neděli adventní, nazýváme nedělí gaudete, tj. nedělí radostnou. Nejspíš to znamená, že bychom se měli dnes (ale jistě nejen dnes, lépe, zvláště dnes), radovat. Ale, co je to radost? My jsme spíše schopni říci, co radostí není. Radost není ani opakem smutku, ani pouhé veselí. Biblický slovník se nám snaží podat definici radosti jako projev uspokojení z dosažení nějakého dobra. Tomu přece rozumíme. Je-li nám prokázáno nějaké dobro - někdo nám něco dá, něco pro nás udělá, z toho máme, a oprávněně, radost. Avšak, troufám si říci, ještě větší radost zakoušíme, prokážeme-li sami někomu nějaké dobro. Největší radost však můžeme prožívat při setkání s největším dobrem - a tím je Bůh sám. Jsou to tedy především duchovní dary, které jsou zdrojem největší radosti.

Celou adventní dobou se nese očekávání největšího Božího daru, daru samého Boha, který mezi nás přijde. Dnes to dokonce uslyšíme od sv. Pavla pěkně naplno: „Radujte se! Pán je blízko!“

Pojďme si tedy prožít tuto velkou radost s pomocí biblických textů, jak jsme je slyšeli:

Nejprve prorok Sofoniáš, v prvém čtení, doslova hýří atributy radosti: „Jásej, Siónská dcero, zaplesej Izraeli, raduj se a vesel celým srdcem.“ A dále: „Hospodin tvůj Bůh, plesá nad tebou v radosti, s veselím nad tebou jásá.“ Zasaďme si tento výron radosti do biblických souvislostí. Nad čím se tak jásá a plesá? Nad odpuštěním Boha svému nevěrnému izraelskému lidu! Nad velkorysou nabídkou spásy! Izrael se raduje z velkodušného a milosrdného odpuštění Boží lásky. Není bez zajímavosti, že u proroka Sofoniáše to není v prvé řadě Izrael, kdo se raduje, ale je to sám Bůh, Hospodin, který plesá v radosti, který s veselím jásá nad obrácením svého lidu. Pokud by se totiž tenkrát Izrael, (a dnes kupříkladu my), radovali jenom ze sebe, nebyl by to asi velký důvod k jásotu. Ale spojíme-li svou radost s radostí Boží nad námi samými, a nad ostatními; nad naším i jejich obrácením; nad „zrušením, zahlazením trestu“, pak je tady důvod k jásotu bez hranic.

Také druhé čtení, z pera sv. apoštola Pavla, začíná slovy radosti: „Bratři, radujte se stále v Pánu, opakuji, radujte se!“ A opět: z čeho že se mají Pavlovi posluchači radovat? Z toho, že „Pán je blízko!“ Tak blízko, že skoro na dosah, že je skoro uchopitelný. Ale přesto ne-spoutatelný, ne-zmanipulovatelný, ne-zneužitelný.

Sv. Pavel nás vyzývá, abychom mu v prosbě, v modlitbě a s děkováním předkládali své potřeby - a výsledkem a také tím největším důvodem k radosti, pak bude Boží pokoj, který převyšuje všechno pomyšlení, který uchrání naše srdce a naše myšlenky.

Snad si ani neuvědomujeme, co všechno nám právě sv. Pavel přiblížil. Jakou nádhernou pravdu. Boží blízkost, Boží pokoj, to jsou ty pravé důvody k radosti!

Pokud se budeme více dívat na sebe, než na Boha; na své hříchy, než na Boží odpuštění a blízkost; těžko se budeme moci radovat. Nezažijeme-li v sobě Boží pokoj, těžko se můžeme cítit v bezpečí. A přitom stačí tak málo. Učinit se závislými na Bohu. My se každé závislosti oprávněně bráníme. Nechceme být něčím, nebo někým spoutáni, být na kohokoli odkázáni. A je to tak ostatně v pořádku. Ale připoutanost k Bohu nás neznesvobodňuje, nesvazuje. Právě naopak. Činí nás svobodnými, odpovědnými za svůj život. Bůh není naším vládcem, naším direktivním šéfem, ale je naším partnerem. Budeme-li s Ním spolupracovat - v modlitbě, v životě podle Jeho přikázání - pak v sobě budeme mít nádherný pokoj. Ten Boží pokoj, který převyšuje všechno pomyšlení, který stojí nad všemi našimi starostmi a slabostmi. Staneme se lidmi pokoje, a to jsou lidé radostní. Lidé pokoje jsou ti, se kterými a vedle kterých je nám dobře. Jsou to lidé, ze kterých vyzařuje vnitřní radost, ač nejsou zdaleka ušetřeni bolestí a strastí života.

Pokud bychom se ptali, jak se lze stát člověkem radostným, člověkem pokoje, pak se nám v evangeliu dostane odpovědi ve slovech sv. Jana Křtitele. Přicházejí za ním lidé zdaleka, lidé, které Jan dokázal oslovit a nadchnout. A opravdu upřímně se ptají: „Co máme dělat?“ Jan jim neodpovídá zbožnými frázemi, ale docela konkrétními a praktickými radami. „Dělit se s chudými a napravovat tak sociální nespravedlnost, která je přece zlem. Nežádat víc, než nač máme právo a co si zasloužíme. Nepáchat nikomu násilí. Nezávidět! Žít s ostatními v pokoji a spravedlnosti.“ To je odpověď na rovině Desatera, na rovině morální výzvy „dobro konat a zlému se vyhýbat“. To je výzva k nápravě života. Ale to nestačí. To je jenom předpoklad. Ne nadarmo je Jan předchůdcem Pána. On nadto ukazuje ještě dál, ukazuje jim na toho „silnějšího, většího, mocnějšího“; na Ježíše Krista. A o toho tady jde, protože: „On nebude křtít jen vodou Jordánu, on bude křtít Duchem a ohněm“. On nebude křtít toliko křtem pokání, jako Jan, ale křtem svátostným; křtem, který vede ke smíření, k naplnění života. Křtem, který jediný může dát nejen odpuštění osobních hříchů, ale i trvalou radost, která spočívá v pevném zakořenění v Bohu, v Jeho lásce; které spočívá ve vědomí, že máme nejlepšího Otce v nebesích, který nás miluje. Vždyť ve křtu se stáváme dětmi Božími a náš život dostává jasnou a radostnou perspektivu.

Ježíš přichází s radostnou zvěstí evangelia o konečném vítězství lásky a dobra. Dobro, ušlechtilost, laskavost, odpuštění a pokoj; pravda a láska, ty zde už budou díky Kristu navěky; zato zlo, ať se tváří sebemocněji a sebenabubřeleji, to má už spočítané. Protože Pán nad ním jednou provždy zvítězil a jsme-li Pánovi, pak zvítězíme i my. A Pán je blízko! To je přece adventní poselství. Pán je tak blízko, že kdybychom si to uvědomili, snad bychom se museli rozklepat, snad bychom to ani neunesli. Není jenom tady, ve svatostánku a na oltáři. Je v nás a uprostřed nás. Je tady. A jestliže mu svěříme svůj život, jestliže mu otevřeme své nitro, své srdce - pak vstoupí a ujme se vlády. Vlády lásky a pokoje. Vlády, která neutlačuje, ale povznáší. A bude-li v nás vládnout On, pak nás už nebude moci ovládat zlo. Budeme s ním, pravda, muset i nadále bojovat, ale ono nemůže zvítězit. Protože vítězem a Pánem našeho života je Kristus. Vzkříšený Kristus a nikdo jiný. A to je opravdu důvod k radosti. K trvalé radosti.

Jak řečeno, třetí neděle adventní, je nedělí radostnou. To, že jsme milované a vykoupené děti Boží, je důvod k radosti. A proto by měla být (a proč vlastně není?) radostnost a vnitřní pokoj charakteristickou vlastností křesťanů.

Přeji Vám i sobě, abychom tuto radost, navzdory mnohému smutnému, těžkému i bolestnému v našem životě, stále zakoušeli.

Jiří Vojtěch Černý