Realitu rozděleného světa, rozdělených národů a rodin vytváříme my sami

Jer 38,4.6.8-9

Lk 12,49-53

20. neděle v mezidobí

Dnešní texty začaly, jako obvykle, sz. čtením - dnes z proroka Jeremiáše, a nebylo to zrovna veselé čtení. Jeremiáš, Boží prorok, hlásající nekompromisně Boží slovo, podle smutné logiky tohoto světa „naráží“, ale on jinak ani nemůže. Je prorok Hospodinův a tak zažívá to, co v dějinách zakoušeli všichni ti, kteří „hlásají, to, co se nenosí; říkají to, co se nechce slyšet“, ale sžíráni žárem Hospodinova slova, stali se obětí plamenů lidské zloby a nenávisti. Koneckonců, Jeremiáš je právem pokládán za biblický předobraz Ježíše Krista, který také, obrazně řečeno: „shořel plamenem“ lidské nespravedlnosti. Jak Jeremiáš, tak i Ježíš, svůj trpký konec předvídali, ale nenechali se jím umlčet. (My z Písma víme, že Jeremiáš se sice bránil, snažil se z poslání Božího hlasatele vyvléci, ale protože byl věrným služebníkem Božím, neutekl se k líbivé lži a raději na svých bedrech nesl „žár ohně“ lidského bezpráví. Neskončil pouze na čas ve vyschlé cisterně, ale zažil i rány, výsměch, věznění a nakonec smrt ve vyhnanství.)

Úmyslně jsem užíval pojmu „oheň“, protože ten opakovaně užívá i Ježíš v evangeliu. Zkusme trochu rozluštit ona Kristova hrozivá slova: „Oheň jsem přišel vrhnout na zem, a jak si přeji, aby už vzplanul! Myslíte, že jsem přišel dát mír zemi? Ne, říkám vám, ale rozdělení.“ Nejde z těchto slov až strach? Tohle že říká Kristus, dárce pokoje? To snad ani není možné, aby tato výhružná slova pronesl Syn Boží. Ten, který hlásal mír a pokoj, ten který přinášel lásku a uzdravení. Jak máme těmto slovům rozumět?

Vytržena z kontextu, bez znalosti předchozích i následujících slov, bez znalosti situace, v níž byla pronesena, se tato slova právem zdají být tvrdá a nepřijatelná. Ale zkusme si do nich dosadit kupř. „oheň Ducha svatého“ či „plamen Boží lásky“. Pak už nám text nevyznívá jako výhružka; ale spíše jako radikální naplnění úlohy Božího Syna. Kristus nikdy nevyhrožoval, nikdy nedával zelenou násilí, nelásce a nenávisti. Právě naopak. On totiž nemluví o nutnosti zla a násilí, ale o napětí, které nutně vznikne mezi těmi, kdo „výheň Božího slova“ přijmou, a těmi, kdo jej odmítnou. A jako ilustraci používá předpověď proroka Micheáše, ono: „Od nynějška totiž bude rozděleno pět lidí v jednom domě, tři proti dvěma a dva proti třem“, to je téměř doslovná citace tohoto sz. proroka. Ježíš Micheášova slova o rozdělení, které způsobí lidská nespravedlnost a odklon od Božích příkazů, dále komentuje, když říká: „Myslíte, že jsem přišel dát mír na zemi? Ne, říkám vám, ale rozdělení!“

Ježíš byl a bude „znamením, kterému se odporuje“ (můžeme zde vzpomenout starce Simeona, který to o Ježíši předpověděl, když jej svíral v chrámu v náručí). On sám, plný ohně Božího Ducha a plný žáru lásky Otcovy, je ohněm, a jak by si nepřál, aby tento oheň už konečně ve světě vzplál. Vždyť to není obávaný požár, který ničí dílo lidských rukou a bere lidem střechu nad hlavou, ale oheň, který rozehřívá lidská srdce a spaluje svým žárem vše nedobré v nás, podobně, jako žár ohně odděluje vzácný kov od bezcenné strusky.

Domnívám se, že právě o tomto ohni lásky Ježíš mluvil; po tomto žáru toužil. A protože skutečná láska nesnese sebemenší špínu sobectví, přetvářky a lži, proto pálí a bolí. A bolestně spaluje vše nedobré v našich vztazích – nejen k Bohu, ale také k sobě navzájem. A protože lež, sobectví, přesněji: každý hřích lidi rozděluje, bude nutně také tento svět rozdělovat oheň víry a nevěry; důvěry a nedůvěry; pokory a pýchy; pravdy a lži; lásky a nenávisti.

O tomto napětí Ježíš mluví, o napětí, jehož zdrojem je to, že mnozí v Krista nevěří a praxe křesťanské lásky, Boží spravedlnosti a života v pravdě, je pro ně nepřijatelná. Realitu rozděleného světa, rozdělených národů a rodin vytváříme MY sami, tu nelze svalovat na Krista. Stejně jako nelze svádět neúspěch a selhání na druhé. Máme nejen slovo Boží, ale také oheň Ducha sv. Máme svátosti a zejména křest, který nás očisťuje od dědičného hříchu a činí z nás děti Boží a služebníky Kristovi. A Ježíš si tolik přeje, aby se všichni vnořili do plamenů Ducha sv., do ohně jeho lásky. A právě tento oheň jeho samého nakonec cele stráví, když jej dovede ke smrti. To je onen křest, o němž Ježíš mluví, ale v úplně jiné souvislosti, než jak jej vnímáme a přijímáme my: „V křest mám být ponořena jak je mi úzko, než bude vykonán!“ (Ježíšova lidská přirozenost je svírána úzkostí z násilné smrti, ale všespalující oheň Boží lásky mu ji pomůže překonat.)

Ano, to je perspektiva planoucí výhně lásky, do níž bude Kristus ponořen. Žalmista tvrdí, že „prameny vod neuhasí lásku“ a stejně tak Kristovu lásku nemohla uhasit ani páchnoucí stoka lidské nespravedlnosti, zášti a lží. Když Eliáš, (další z biblických předobrazů Krista), volá na Sinaji, uprostřed ohně a bouře: „Planu láskou pro Hospodina zástupů“, jakoby tím ukazoval na Krista, který uprostřed žáru lidského bezpráví, bude se srdcem plným lásky volat na kříži své „Žízním“ – a to nikoli po doušku vody, ale po naší lásce. A tuto žízeň po jeho a Boží lásce, jsme dostali v dědictví i my, kteří jsme Kristovi. Konečně, my přece víme, že Ježíš v Janově evangeliu o sobě tvrdí, že: „je pramen vody živé, že každý kdo z tohoto pramene bude pít, nezemře, ale bude mít život věčný…“ S tímto pramenem tryskajícím k věčnému životu, se nemusíme bát ohně, který rozděluje, ale můžeme toužit po ohni, který nás spojí s Kristem navěky v žáru lásky v Božím království.

Jiří Vojtěch Černý