Recenze knihy Deník venkovského faráře
Josef Beránek si vyzpovídal před časem Petra Koláře, Václava Malého, Jana Sokola a Radima Palouše. Špičkou v jeho rozhovorech jsou poslední dva - s Václavem Vackem a Janem Rybářem. Co je podstatné, to dal Josef Beránek najevo názvem svých rozhovorů s Janem Rybářem, navenek podobným knize Georgese Bernanose či zfilmování Roberta Bressona, avšak uvnitř naprosto jiným obsahem.
Jan Rybář je veskrze plný naděje, radosti, vtipu. Život zvládl. Protivětru si užil dost, když jako novic v roce 1950 spadl do komunistických plánů na likvidaci řeholních společenství. Když dělal v lese a nebo skládal vagóny v Prefě. Neméně silný vítr zvládal v nových poměrech po roce 1989. To venkovské pojetí v podání dvou zpovídaných kněží je velice podstatné. Janu Rybářovi se ve farnostech, které zmiňuje - hojně Rychnov nad Kněžnou a další - podařilo vyjádřit, že malá města mimo centrum dění skýtají vynikající příležitost pro dlouhodobou práci s lidmi. Jan Rybář se necítí být vzdělancem, přiznává, že i se svěcením to bylo na hraně, zápasil se samotou bez ženy. To vše jej představuje jako pastýře, který je člověku nablízku. Pro obyčejného člověka je nanejvýš kompetentní. Kniha smířeného člověka, který směřuje vždy výš, je návodem pro přijetí sebe sama. A člověk nemusí být hned duchovním nějaké církve. A k stáru, je mu pětaosmdesát, dostává nový vítr do plachet.
Co by byla kniha bez citace papeže Františka. Několikrát na jedné stránce, vůbec tím nešetří, dává najevo, jak velice poslednímu papeži rozumí. Stařec dovede popsat proměnu osobnosti církevních autorit, protože ji prostě mohl dlouho pozorovat. Nesoudí, netepe. Je přece moravským katolíkem! Má pochopení pro mnohé projevy tradice, pochopí i temnější stránky rekatolizace. Můžete s ním nesouhlasit, což ostatně vítá jako vybídku k rozhovoru. Na druhou stranu, rozumí koncilním dokumentům bez velkoměstské opatrnosti kléru. Bez diplomacie nových ordinářů. Přiznává se, že mu tak velice záleží na Kristu, že i kanonický kodex poruší. Například: Podá rozvedeným a znovusezdaným. Neřeší transsubstanciaci a dotek s chlebem a vínem při eucharistii bere jako fyzické setkání s tělesností Ježíšovou, projev lásky, objetí a blízkost. Nepíše tím nové kodexy, nedělá revoluci, ale rozpoznává místo a čas. Píše. Glosuje. Knihy za něj vydávají jiní. Naposled fejetonovou postillu Musíš výš vydali v doplněném vydání jeho přátelé. Nerozumí si s počítačem, rozumí si s lidmi. Všemi menšími či většími tisky i recenzovanou knihou rozhovorů prolíná touha po Bibli, po evangeliu. Člověk je viděn jako komentář k evangeliu.
Zeptal bych se jej, kde vzal jistotu, že mimo jednoho nezletilého učedníka byli ti ostatní ženatí chlapi. Na druhou stranu, nechal bych si vykládat v duchovní obnově, že Ježíšovo nekrvavé dobrovolné sebevydání předešlo to krvavé a vynucené. S Janem Rybářem jsme u oltáře ve večeřadle, ne na kalvárii. A na tom venkově je na to čas, chtělo by se říct. Jan Rybář se ale nevidí na vsích, spíše na sídlištích, kde dnes i bydlí. To je pro něj trutnovský venkov. Dá se toto pojetí přenést do měst? Je aplikovatelné dělnické kněžství i v jiných denominacích? Poslední otázkou mi po vydání těchto rozhovorů zůstává, kolik Janu Rybářovi podobných zralých mužů ještě kolem nás je? Co mohou říct, jak nás mohou pozvednout? František Lízna, další jezuita, píše sám. Ludvíka Ambrustera vyzpovídal Aleš Palán. Kdo bude další? Jsou takoví vůbec? Je to jen naše neschopnost vidět za okraj velkoměst a nebo jsou opravdu ti další venkovští faráři spíše podobni tomu Bernanosovu?
Daniel Kvasnička
Dne 25. 4. 2017 (od 14:30 hodin) se v penzionu Marianum v Janských Lázních uskuteční autogramiáda této knihy. Srdečně zveme!
