Rodičovská diplomacie

Víkend byl nakládaný vnoučátky a drobnými, úsměvnými i méně úsměvnými příhodami. Anežka s manželem a dvěma svými bratry zatoužili po tatranských sjezdovkách a tak nabalili automobil lyžemi a proviantem, vnoučátka Samuela a Marínku odložili babičce a dědovi čili mě s manželkou a odjeli za zimními sporty na sjezdovkách. Budiž jim přáno. Vzpomínám si, jaké to bylo, být doma ve dne v noci v pohotovosti týdny a měsíce zavření s dětmi bez možnosti si od těch krásných, neunavitelných malých lidí na chvíli odpočinout. Nakonec si vnoučky vzala Kristýna do svého nově zrekonstruovaného 3+1 ve městě. Trochu jsem se ale v duchu obával, jestli to nebude do budoucna kontraproduktivní řešení, protože po předloňském vycouvání ze svatby už se zdá, že do toho s manželem Lukášem praští a pustí se na stará kolena konečně do miminka, neboť reprodukční důchod se nemilosrdně přibližuje. Má třicet dva a biologické hodiny se nezastaví nikomu. Tak jen tiše doufám, že snad nebudu muset napovídat, jak se to dělá. A ty drobné události? Tak jen dvě. Jednu dobrou a jednu špatnou. Ta druhá se prozradila, když jindy statný syn Vašek, který dělá při každé příležitosti ramena a pytlíkuje (všude byl, všechno viděl, všechno slyšel, všechno zná a všemu rozumí) vstoupil v pátek odpoledne do dveří a neměl ramena. Samozřejmě, že to nikomu v domě neuniklo a hned přišel čas otázek a odpovědí. Ne ale Vaškových, ten ochable mlčel. Jen Vojta procedil mezi zuby: "běžte se podívat na dvůr, co jsme dotáhli". Šli jsme, uviděli a uvěřili. Že Vašek má důvod k vyhlášení státního smutku. Stál tam zpustošený automobil. Vašek mylně předpokládal, že před ním z vedlejší silnice vyjíždějící strejda v čepici pochopí, že by neměl zabrzdit před svým domem, protože to auto za ním jede rychle. Strejda ovšem oprávněně nechápal, proč by nemohl zastavit před svým domem. Na suché silnici by i rychle jedoucí Vašek taky zastavil. Jenže na namrzlé to nešlo a Vašek udělal ve zlomku vteřiny do kufru auta strejdy s čepicí díru jak otvírák do plechovky sardinek. A sobě udělal s předkem auta totéž. Kdo nedobrzdí, je vždycky vinen. Strejdovi starší auto obnoví pojišťovna, ten byl i docela rád. Jenže opravu svého autíčka si Vašek zaplatí z vlastní peněženky. Shodli jsme se na tom, že to má i druhou, světlou stránku. Ještě dvě, tři podobné příhody a z Vaška se stane rozumný a rozvážný mladý muž. Zbytek pak doladí budoucí manželka po svatbě. Ta druhá drobná událost už je úsměvného charakteru. Museli jsme se ženou z pátku na sobotu odjet a přenechat topení synku Vítkovi. Už to celkem umí. Ale v mrazech se musí člověk mnohem více dvořit peci a hýčkat ji. Protože ale v televizi byl hokej a doma volný počítač, Vítek to lehce zanedbal, takže když jsme se vrátili domů, nebyl to návrat do tepla domova, jak si představovala moje žena. Její první reakce byla automatická a mrazivě káravá: "Je tu zima!!!" Pak si ale uvědomila, že syn se snažil, protože záchod ani umývadlo nezamrzlo a tak aby otupila ostří nespravedlivého pokárání, dodala laskavěji s pokusem o úsměv: "Ale ta zima je taková nějaká teplejší, že?" Utekl jsem na záchod a tam se dusil smíchy. Tomu se říká umění rodičovské diplomacie.

Luboš Nágl