Rodina a adventní modlitba

„Pojďte k věncovi, pojďte k věncovi“, rozléhá se domem a nezasvěcený posluchač by si mohl myslet, že se místní obyvatelé svolávají do hospůdky k „Vencovi“ na večerní posezení. Není tomu tak. „Pojďte k věncovi!“ „Vojto, kde je Vašek? Viděl někdo Anežku? Nespí už? Bětko, kam jdeš ještě, všichni už čekají u stolu. Čůrat? A to jsi nemohla předtím? Tolikrát jsme už volali.“ Situace v pokoji je krajně nepřehledná, nelze přesně určit stav a tudíž i jmenovitě kárat, domlouvat, vydávat příslušné povely. Být to bojiště, velitel je totálně zmaten, mužstvo též a nepřítel využívá chaosu ke zkáze. „Vítku, neodcházej od toho stolu. Vrátí se Bětka a nebudeš tady zase ty. Volal někdo Barboru? Terezko, nemotej těma kolíčkama na kytaře, kdo to má pořád ladit? Viděl teda někdo tu Anežku? No konečně všichni. To to trvalo. Kdo dneska rozsvěcuje svíčku? Vašku ty ne, nech ty sirky, včera´s propálil ubrus. Může někdo zhasnout? Tak může někdo už zhasnout?!“ No konečně! Svatá chvíle tiché adventní modlitby může začít. Ale bude se ti to, Bože, ještě líbit po takovéhle předehře? Nemáme před „Ejhle, Hospodin přijde“ pro jistotu předřadit „Kyrie eleison“ a kající modlitbu? Událost, kterou tu autor popisuje, není kousek scénáře k akčnímu filmu, ale celkem pravidelný denní kolorit v době adventní. Je výrazem naší snahy sejít se vpodvečer jakorodinaa krátce se pomodlit. Lhostejno jakkoliv. Zdaří-li se totiž, že se sejdou všichni, kteří jsou tou dobou pod střechou otcovského domu, dosáhlo se toho hlavního. Říkáme tím - „tady  jsme, abychom ti Bože děkovali a chválili tě. Při povrchním pohledu by se ti mohlo zdát, že někteří sice přišli méně dobrovolně a nadšeně, ale ty, Pane, přece znáš lidskou křehkost a nedokonalost, která se projeví občas u každého z nás. Ale my  vnitřně vlastně chceme, že“? Ve většině případů, když se podaří shromáždit se u stolu, zapálit svíčku a nezapálit věnec a ubrus, zpíváme na začátek společné adventní modlitby vícehlasý kánon „Věnec voní zelení, první svíčka hoří, bim, bam, bom“. Jak přibývají týdny v adventu, přibývá druhá, třetí a čtvrtá svíčka, co hoří. Bim, bam, bom, bim, bam, bom. Adventní věnec se u nás nekupuje, ten si děláme sami. Je to součást jakési adventní přípravy, Jdeme do nedalekého hájku na větvičky a sobotní odpoledne před první nedělí adventní je zasvěceno společné výrobě adventního věnce. Bůh ani církevní hierarchie, zodpovědná za liturgii, nás netrestej, neboť si k tomu pustíme koledy a zapálíme františka. Což není katolicky úplně košer. Souhlasím sice s námitkou, ale jen částečně, neboť tou dobou už několik týdnů trýzní naše uši stále dokola obehrávané koledy v supermarketech. Ale zpět k adventnímu večeru. Doznělo bim, bam, bom a pokračujeme rorátním starobylým zpěvem, který jsme si oblíbili, a který se stal součástí naší adventní modlitby - „Ejhle, Hospodin přijde“. No a když skončí „Ejhle, Hospodin přijde“, přijde na řadu mnohými netrpělivě očekávaná akčnější část adventní modlitby - otevírání adventního kalendáře. A není to kalendář ledajaký, nepochází totiž ze žádného zavedeného nakladatelství, ale je dílem šikovných rukou mámy a dětí. Už mnoho let si vyrábíme adventní kalendář sami. Inspiroval nás k tomu kdysi dávno kalendář, který jsme dostali, ale který, byť hezký a dobře míněný, byl pro naši rodinu danajským darem. Každý den se na obrázkovém kalendáři po otevření jednoho ze čtyřiadvaceti okének na děti usmála malá čokoládka. Čokoládka se usmívala, ale my se přestávali usmívat poté, co se na čokoládku vrhlo jedenáct párů dětských ručiček, ochotných za účelem získání čokoládky do osobního vlastnictví svést se sourozenci nelítostný boj. A bylo po klidné době vánoční. Po této trpké zkušenosti jsme se rozhodli nevkládat do okének ani Kinder Bueno ani jiné sladkosti, které působí mezi dětmi spíše jako zbraň hromadného ničení, ale malujeme do okének nějaké vánoční symboly a než se okénko otevře - každý den otvírá někdo jiný - hádáme, co se pod ním skrývá. Když je skončen tento díl naší adventní modlitby, zazpíváme s dětmi ještě několik klasických koled. Podle nálady a čipernosti či únavy občas před závěrečné zpívání přidáme krátkou prosbu za ty, co k nám patří, ale momentálně tu nejsou, připojíme modlitbu „Otčenáš“ a prosbu o ochranu a požehnání zítřejšího dne. Modlitební část je tedy u konce a blížíme se k finále. Jestli si myslíte, že už byly vyčerpány všechny liturgické úkony a nic nelze přidat k tomuto obřadu rodinné adventní modlitby, jste na omylu. Nacházíme se totiž naopak před nejdramatičtější částí celého obřadu. Před zhášením svíček.  Nezdá-li se vám na zhášení svíčky nic dramatického, pak souhlasím, že tomu tak opravdu je, nachází-li se v místnosti jen jedna svíčka a jen jeden člověk. V tom případě jsou role jasně určeny. Jiná situace nastává, když je v místnosti jedna svíčka a jedenáct dětí. Neúprosný zákon liturgie totiž stanoví, že zhasnout svíčku lze až po skončení modlitby. Což je hned potom, co otec dává požehnání a zazní „Amen“. To, co nastává poté, se podobá olympijské disciplíně střelby na asfaltové holuby. Ve zlomku vteřiny střelec uvidí cíl, zamíří a pálí. A u adventního věnce se děje cosi obdobného. Místností ještě doznívá majestátní „Amen“, ale v nezměřitelně krátkém okamžiku se už nafukují tváře dětí, aby vzápětí nad stolem prosvištěl zkázu přinášející uragán, vypuštěný něžnými dětskými hrdélky. Ten v lepším případě rychlostí blesku učiní z romanticky osvětlené místnosti temnou komnatu, v horším případě naplněnou ještě divokým jekotem jedinců, které díky silnému fouknutí některého z velkých dětí, zasáhla do tváře sprška rozžhaveného vosku z adventní svíce. Ó, tichá a pokojná dobo vánoční, s adventem k nám přicházející.

Luboš Nágl

Foto: Luděk Bárta