Role, která je nám "šitá na míru"
Sk 2,1-11
1 Kor 12,3-7;12-13
Jan 20,19-23
Seslání Ducha svatého
Letnice - slavnost Seslání Ducha sv. (lat. Pentecostec – 50 den) slaví církev, (stejně jako Židé svátek Šavuot), 50 den po Velikonocích, po svátcích Paschy. (Pro Židy byl a je tento svátek z nejvýznamnějších; z původně zemědělského svátku, počítaného od oběti první úrody, se 50 den přinášela do Chrámu oběť druhé sklizně, /viz Dt 19,9-10/ a svátek je pojmenován jako „Svátek týdnů“ (sedm týdnů od první úrody). Pozdější rabínská tradice k svátku připojila oslavu „Předání Tóry na Sinaji“ /Ex 19,1/).
Jednalo se (a jedná) o významný svátek a tak není divu, že Jeruzalém byl plný poutníků. (Podle příkazu Ex 23,16-17: „budeš zachovávat též slavnost žně prvních snopků … třikrát v roce se ukáže, kdo je mužského pohlaví, před Pánem Hospodinem“). A právě do tohoto svátku, kdy je v Jeruzalémě jaksepatří rušno, načasoval Pán vyplnění svého slibu, že opuštěným učedníkům po svém Nanebevstoupení, sešle Pomocníka, Přímluvce, Utěšitele, který je naučí všemu potřebnému a vybaví je potřebnou silou a mocí. /Jan 16,8-15, Lk 24,49/
První čtení ze Skutků apoštolů nám velmi barvitě vylíčilo, jak Třetí božská Osoba – Duch svatý, sestoupil na apoštoly ve Večeřadle. (A za takový scénář by se nemuseli stydět ani v Hollywoodu.) „Najednou se ozval z nebe hukot, jako když se přižene silný vítr, a naplnil celý dům, kde se zdržovali A ukázaly se jim jazyky jako z ohně, rozdělily se a nad každým z nich se usadil jeden.“
(Lukáš není Žid, je původem Řek a tak mu nelze podsouvat, že úmyslně používá stejných výrazů, jaké nacházíme v 2. knize Mojžíšově v souvislosti se zjevováním Hospodina na Sinaji a s předáváním desek s Desaterem – Hospodinův posel v plápolajícím ohni uprostřed keře /Ex 3,2/; předání Desatera a rozhovor s Mojžíšem: „když nastalo jitro, hřmělo a blýskalo se, na hoře byl těžký oblak a zazněl velmi pronikavý zvuk polnice /Ex 19,16-19/, nebo „přecházení Hospodina“ před Eliášem na Sinaji: „před Hospodinem velký a silný vítr rozervávající skály …zemětřesení, oheň /1 Král 19,11nn/.) Jednoduše, Duch sv. pro svůj vstup na naši pozemskou scénu používá stejných „instrumentů“, silných smyslových prostředků, jako používá Hospodin – a není to jistě náhoda. Však také to, co nastane poté, zcela změní dosavadní obraz církve. Zůstane ona, tolik důležitá jednota a vzájemná modlitba, setrvávání v apoštolském učení, ale již ne utajeně za zavřenými dveřmi. V plamenech ohně se roztaví strach apoštolů a oni jsou, podle Kristova příslibu, vybaveni potřebnými dary. Slíbený Učitel, Přímluvce a Utěšitel je naplní takovou silou a odvahou, že bez prodlení začnou kázat o Vzkříšeném Kristu – a všichni kolem, z blízkých i vzdálených diaspor, jim rozumí. Opravdu, okamžik Seslání Ducha sv. proměnil uzavřené společenství Kristových apoštolů (doplněných o apoštola Matěje na 12, stejně jako bylo izraelských kmenů) v celosvětovou církev, která se rodí za tak dramatických okolností. A hned koná to, k čemu je poslána - pod vlivem a s pomocí Ducha sv., zejména jeho darů, se stává hlasatelkou evangelia.
Na rozmanitost darů Ducha sv., které se stávají později předmětem dohadů uprostřed společenství křesťanů, reaguje sv. apoštol Pavel v druhém čtení. „Dary jsou sice rozmanité, ale je pouze jeden Duch …“ Jsme my lidé stále stejní, více než to, co je podstatné a důležité, se staráme o vnější a vedlejší – zde konkrétně o vnější projevy Ducha sv. Apoštol Pavel ukazuje, že důležité jsou plody působení Ducha sv., nikoli jeho vnější projevy a charismata: „Jenom pod vlivem Ducha sv. může někdo říci: „Ježíš je Pán!“ A dále: „Jsou rozličné služby, ale je pouze jeden Pán. A jsou různé mimořádné síly, ale je pouze jeden Bůh. On to všechno ve všech působí. Ty projevy Ducha jsou však dány každému k tomu, aby mohl být užitečný.“ Není tedy podstatné, kolik a jaké má kdo dary Ducha sv., ale zda je užívá pro dobro církve; pro hlásání evangelia; pro službu bratřím a sestrám. A to platí dodnes. Ano, i dnes můžeme nalézt v církvi prapodivné kastování a povyšování se, podle darovaných charismat Ducha sv., stejně jako podle různých schopností a nadání. Přitom je důležité, nakolik se se svými dary zapojujeme do života církve; nakolik si nežijeme „jen na svém písečku“, ale sdílíme radosti i bolesti svých bratří a sester, a jsme ochotni se pro ně osobně angažovat. V intencích sv. Pavla: všichni tvoříme jedno tělo církve; všichni jsme stejně důležití a máme svoji nezpochybnitelnou důstojnost. Ač je každý z nás jiný, právě svoji jedinečností se můžeme zapojit do krásného akordu církve a snažit se, abychom vytvářeli harmonický souzvuk různých tónů; abychom zachovali jedinečnost každého v mnohosti. Zkrátka, abychom byli všichni užitečnými, byť různými, údy jednoho těla.
Slavnost Seslání Ducha sv. uvádí text ze Skutků apoštolů o Letnicích. Není to však poprvé, kdy do jeruzalémského večeřadla vstupuje Duch sv. Hned při svém prvním příchodu mezi apoštoly, po Zmrtvýchvstání, přináší Ježíš doprostřed společenství svého a Otcova Ducha, to když: „na ně dechl a řekl jim: „Přijměte Ducha sv.! Komu hříchy odpustíte, tomu jsou odpuštěny, komu je neodpustíte, tomu odpuštěny nejsou“. Působení Ducha sv. je spojeno nejenom s dary a charismaty, ale s posláním ke službě – v případě apoštolů ke specifické službě – odpouštění hříchů, ale také svazování a rozvazování, k uzdravování a přinášení oběti nové a věčné smlouvy – Eucharistie. Toto poslání, pověření a ustanovení je určeno apoštolům a jejich nástupcům, i těm, kteří jimi budou posvěceni ke službě presbyterů – starších, kněží. A tak je tomu až dodnes. Ježíš je tím, kdo povolává ke službě a Duch sv. tím, kdo dává potřebné prostředky. My jsme, více, či méně, aktivními účastníky tohoto dramatu, ale ve vztahu k povolání a nabytí darů, jsme pasivními – a je to tak dobře. Jen Pán ví, co kdo z nás potřebuje, a já jsem přesvědčen, že právě to nám dává. A také právě tolik, kolik potřebujeme.
Zkrátka, dovolíme-li Pánu - tím, že se mu bezvýhradně vydáme, aby nás povolal na to naše, zcela jedinečné místo; pak nám dá v dramatu našeho života roli, která je nám „šitá na míru“. Která nám bude sedět. A naopak, budeme-li si chtít o svém životě rozhodovat sami, pak se budeme se svým povoláním, se svou rolí, trapně míjet a dary, které nám dal do vínku Duch sv., zbytečně promarníme.
Jiří Vojtěch Černý
