Rozdíl mezi dětmi světla a dětmi světa
Lk 16,1-8
Pátek 31. týdne
Dnešní evangelium patří mezi ty, jimž jen stěží rozumíme. Ne proto, že by měly takovou věroučnou hloubku, spíše naopak, ale protože zde Kristus jakoby chválí a oceňuje něco, co je v rozporu s naším morálním cítěním a je jakoby výsměchem Desateru. Ježíš zde mluví ústy správce, který chválí nepoctivého a nečestného služebníka. Jak to možné?! Vždyť nás to přímo pobuřuje! Přiznám se vám, že i mě je tato pasáž sv. Lukáše jen těžko stravitelná, a to i přesto, že jsem o ní přečetl nejeden komentář. A tak se pokusím spolu s vámi najít zdravé evangelní jádro tohoto „podobenství o nepoctivém služebníkovi“.
Tedy: jestliže správce věděl, že služebník jednal nepoctivě, chválil ho proto, že se dopustil podvodu? Jistě ne! (Nakonec, o sám je tím okradeným, pochvala za zpronevěru vlastního majetku je nemyslitelná.) Chválil by Kristus, jehož ústy správce mluví, krádež cizího majetku a machinace s ním? Rozhodně ne! Tak co je tedy důvodem té chvály? Vysvětluje to další text: „Děti tohoto světa, jsou totiž k sobě navzájem prozíravější, než děti světla.“
„Děti světla“, to máme být my, křesťané, kteří jsme přijali Kristovo evangelium, toto světlo Kristovo pro cesty našeho duchovního života.
„Děti světa“, to jsou pak ti, kteří nás vlastně na každém kroku obklopují. Ti, kteří zaměnili víru v Boha za úsilí o to mít se dobře; kteří svůj veškerý zájem a snažení zaměřují jenom na sebe a nanejvýš ještě na vlastní rodinu; ti, pro které je nejvyšší hodnota něco vlastnit, něco znamenat, někým být. Takový je obraz materiálního světa, který kolem nás vládne. Ale! Křesťan by měl být jiný: - také se stará o rodinu, o svůj výdělek, ale snaha získat nějaký majetek by u něho neměla být motivována snahou vlastnit, ale měl by oceňovat pouze potřebnost a nutnost majetku pro uspokojení životních potřeb - a samozřejmě jej také nabýt pouze poctivým způsobem. To je hlavní rozdíl mezi dětmi světla a dětmi světa. Jestliže Kristus chválí nepoctivého služebníka, pak to není pro jeho nepoctivost, ale vyzdvihuje jeho prozíravost, jako příklad pro děti světla. Upozorňuje nás křesťany, na existenci světa mamonu a na jeho praktiky. A nabádá nás, nikoli, abychom si vzali příklad z nepoctivosti, ale z prozíravosti. Vybízí nás, abychom byli opatrní ve věcech tohoto světa. Žijeme ve světě, stýkáme se s bližními a stýkáme se často také se špatností. A Kristus nás vybízí, abychom byli prozíraví, abychom nebyli hloupí a naivní ve vztahu k lidem ve světě, abychom uměli s lidmi jednat. A co je důležité: Abychom jim pomáhali, a to i třeba skrze majetek (kupř. dary a sbírkami na potřebné) a sobě neublížili špatně nastaveným pořadím hodnot. Majetek, peníze, hmotné statky ano, ale ne jako cíl, nebo prostředek ke zlému.
Jistou analogií k tomuto podobenství je známý Kristův výrok: „Buďte prostí jako holubice a opatrní jako hadi.“ To znamená: „buďte sice otevření světu, ale opatrní, prozíraví v přijímání toho, co vám nabízí“. Opatrní, neznamená nedůvěřiví, zapšklí či uzavření. Opatrní znamená spíše klást důraz na užívání rozumu a srdce v běžném, všedním životě, který má pro nás různé nabídky a nástrahy. Některé jsou evidentně škodlivé, přímo ďábelské, jako např. drogy, alkohol, pornografie, ale jiné, ač stejně nebezpečné, vypadají navenek nevinně a lákavě. Klasickou ukázkou, jak lze manipulovat s duchovními hodnotami je např. televize. Vysíláme sice kvalitní dokumenty, ale nejsledovanější jsou nekonečné, leckdy přímo stupidní seriály, a vysloveně morálně závadná show (typu Super stars, Výměna manželek, Velký bratr apod.) Podobným „dobrým sluhou a zlým pánem“ může být a je internet. Neobejdeme se bez něho coby zdroje informací, ale některé stránky jsou svým obsahem přímo rozkladné. Ani facebook není dobrým pánem, staneme-li se na něm závislým a trávíme-li u sledování toho co, kdy, kde, kdo – řekl, udělal, má, atd. celé hodiny. Ten čas je nenávratně ztracený a zpět jej už nikdy nevrátíme. Tady nastupuje právě potřeba oné opatrnosti a prozíravosti, o níž Kristus mluví a kterou ve svém podobenství chválí. To jest: „umět žít v tomto světě, ale nepodléhat mu“.
Jiří Vojtěch Černý
