Rozhodnutí je na nás
Sir 15,16-21
Mt 5,17-37
6. neděle v mezidobí
Na závěr krátké, ale velmi významné pasáže z prvního čtení zazněla slova z knihy Sirachovcovy:
„Bůh před tebe položil oheň i vodu, vztáhni ruku, po čem chceš. Před tebou je život a smrt, každému dá Bůh to, co bude chtít...“
Jinými slovy - „Bůh ti dal a stále dává na vybranou - mezi dobrem a zlem; mezi pravdou a lží; mezi svobodou a otroctvím; v posledku mezi životem a smrtí.“
Platnost tohoto textu lze jen těžko zpochybnit. Každý z nás, v každém okamžiku svého života, má před sebou dvě alternativy. Buď a nebo. Buď se přikloníme k tomu, co poznáváme jako správné, dobré a pravdivé, nebo k tomu, o čem moc dobře víme, že správné není, ale co se nám přitom může zdát velmi lákavé a žádoucí pro nás samé. Tento protiklad dobra a zla; pravdy a lži; světla nebo tmy; je ukryt v každém z nás bez výjimky. Každý z nás má v sobě kus Kaina i Ábela, cosi božského i ďábelského. To prvé je reprezentováno svědomím, normami a zákonem (v tomto případě danými samým Bohem); to druhé ctižádostí, touhou mít se a užít si, snahou prosadit si to svoje. Mezi oběma alternativami probíhá neustálé napětí, dokonce nejeden válečný konflikt a bitevní pole prochází přímo naším srdcem. Nejsme žádní apriorní lumpové, v zásadě nechceme zlo, ale naše pýcha, naše slabost a pohodlnost přečasto vítězí. Protože ona je to ta navenek snazší a jednodušší cesta; hájit lásku a dobro je nepohodlné, nesnadné a nepopulární - a naše malé JÁ chce mít navrch. Bohužel na úkor Boha, který se nedere dopředu a neslibuje sladké lži. A tak přečasto dopadneme tak, že svoje svědomí nechceme slyšet, hlas Boží v nás překřičíme svými sobeckými argumenty, a i když vědomě nechceme, přikláníme se v bitevním poli na stranu, která se zdá být silnější. Na stranu proti Bohu. Na stranu proti životu.
„Vyber si život nebo smrt“. Jaké jsou Zákony Boží dané člověku? Je to především DESATERO. Ohlašuje jej Starý Zákon a Proroci. A Ježíš nadto k Desateru přidává svá BLAHOSLAVENSTVÍ. Je za to od farizeů a zákoníků napadán, že Desatero ruší. On však nepřichází, aby je zrušil, ale naplnil. Naplnil obsahem, jejich skutečným, pravým smyslem.
„Nemyslete, že jsem přišel zrušit Zákon nebo Proroky. Nepřišel jsem je zrušit, ale naplnit.“ Kristovy požadavky, nejenže Desatero nezlehčují, ale ony jdou ještě mnohem hlouběji a dále. Tak hluboko, že dosahují až ke kořenům, do hlubin lidského srdce, k skrytým myšlenkám, k nejtajnějším hnutím mysli. Už v nich, ještě dlouho předtím než se stanou viditelnými skutky; než se odějí do činů, se rozhoduje o jejich hodnotě a mravnosti. Za příklad si Ježíš bere jen tři přikázání Desatera, (páté, šesté a osmé) a kolik je v nich náročnosti.
Nejen nezabiješ, ale také nebudeš chovat zášť, nenávist, zlobu a hněv proti svému bližnímu. Nebudeš se těšit z jeho nezdaru, nebudeš jej zesměšňovat, znevažovat, utiskovat.
Nejen, že nezcizoložíš, ale nebudeš v sobě pěstovat erotické představy, přiživovat svou sexuální představivost pornočasopisy, erotickými filmy, o používání sexuálních služeb ani nemluvě. To už je to nejzazší, ale u choutek na cizí ženy, u představ „jaký by to bylo, kdyby to bylo…“ už začíná nevěra, i když tzv. „k ničemu nedojde“. Tělesná, vnější, věrnost je mnohdy nedotčena, ale k duševní, vnitřní, už dávno došlo. Protože jsme připustili, aby nás naše podvědomí, naše myšlení, představivost a emoce ovládly: touha, přetvářka, smyslnost, sobectví, nezřízenost. (To se týká samozřejmě všech oblastí našeho života, nejen onoho nešťastného šestého přikázání.)
A dále, nejen: nevydáš křivého svědectví, ale budeš vážit svá slova. Varovat se prázdných a nesplněných slibů. Nebudeš vědomě lhát a všelijak přikrašlovat a překrucovat skutečnosti ze života svého i jiných. Nesnížíš se k anonymům a pomluvám.
DESATERO se nám může zdát zjednodušující, příliš striktní a nemoderní. Ono nám však dává hlavní směrnice pro náš život, pro naše skutky. Je však třeba mít na paměti, že skutky jsou zviditelněnými myšlenkami. (Morální pravidlo říká: nic není ve skutcích, co by předtím nebylo v mysli.) I když budeme navenek téměř svatí, kolik v nás bude přesto sobectví, pýchy, závisti, lakoty, panovačnosti, nepřejícnosti, potlačené agresivity?! V nás! V každém z nás, nikoho nevyjímaje! V našem nitru se odehrávají současně protikladné věci: kvasí velkolepé myšlenky a vzněty a současně v nás bují ty nejšpinavější emoce. Je v nás od našeho křtu pramen vody živé a současně bahnitá stoka vší špíny, jako následek dědičného i osobního hříchu.
To, zda budeme čistou studánkou, světlem zářícím v temnotách, zdrojem lásky a pokoje, nebo zakysaným, žlučovitým, ukřivděným, sobeckým a nepřejícím člověkem, to záleží opravdu jen a jen na nás. Bůh nám dal svobodu si vybrat. Buď být s ním, na jeho straně světla, pravdy a pokoje, nebo na straně světa, kde vládne tma, lež, sobectví a nenávist. Žádné maskování, lakování a předstírání nám nepomůže ukrýt, co jsme skutečně zač. Buď jsme bytostně, v samé podstatě těmi, kdož usilují o světlo a stojí na straně Boží, nebo jsme na straně otce lži a temnot, i kdybychom se tvářili jako spasitelé. Od věků platí ona Sirachovcova slova, která jsme právě slyšeli: „Bůh před tebe položil oheň i vodu, vztáhni ruku, po čem chceš. Před tebou je život a smrt, každému dá Bůh to, co bude chtít...“ A protože, jako křesťané a věříme v transcendentní, věčný rozměr našeho života, jde v každém našem, i v tom zdánlivě nejbanálnějším rozhodnutí, o život! Buď zvolíme náročnou a nevděčnou cestu pravdy, světla, lásky, nebo pohodlnou, nezávaznou a navenek bezbolestnou cestu polopravd, hédonismu a sobectví. Rozhodnutí je jen a jen na nás.
Jiří Vojtěch Černý
