Rozhovor s Karlem Voplakalem, redaktorem webu Simeon.cz

Nevede žádné společenství, přesto jeho jméno zná většina z Vás. S jeho prací se můžeme setkat ve formě článků z cest – zejména poutních, krátkých fejetonů, nebo jste se určitě setkali s nějakými fotografiemi uveřejňovanými zejména na diecézním webu Simeon.cz.

Mluvím o panu Karlu Voplakalovi. Jeho články z cest otevírají dvířka na poutní místa i těm, kteří se nemohli z jakýchkoliv zdravotních či jiných důvodů těchto výletů zúčastnit. Dalo by se říci, že vede společenství čtoucích o cestách.

Jak vzpomínáte na své dětství a studijní léta?

Jsem nejstarší ze tří synů manželů Aloise a Boženy Voplakalových.  V době mého dětství, až do mých třinácti let, jsme žili v Polné u Jihlavy, kde byl můj otec ředitelem dívčí školy. Farnost Polná spadá do Královéhradecké diecéze, jejímž biskupem byl tehdy Mons. Mořic Pícha. Do školy jsem začal chodit ve válečném roce 1942. Mou první učitelkou byla tehdy ještě velmi mladá Vlasta Pastýříková, rozená Brabcová. Byla oblíbená pedagožka; její druhá kvalifikace byla katechetka. Konec války mne zastihl ve 3. třídě základní školy.

Ve školní roce 1947-48 jsem už byl žákem osmiletého Biskupského gymnázia vedeného jezuity v Bohosudově u Teplic. Profesorský sbor tvořili vzdělaní kněží - jezuité ověnčení doktoráty.

V noci z 13. na 14. dubna roku 1950 zažili naši pedagogové i studenti zákeřný přepad celého gymnasijního areálu komunistickou Státní bezpečností podporovanou po zuby ozbrojenými jednotkami „Lidových milicí“.  Gymnázium i jezuitský klášter byly násilně uzavřeny. Pedagogický sbor internován ve zrušeném klášteře v Oseku u Duchcova, někteří významnější jezuité však byli přímo uvězněni a studenti odesláni do svých domovů. Tehdy se ukázalo, jak vysokou úroveň mělo tehdejší církevní školství, ze všech studentů bez rozdílu se rázem stali premianti na civilních školách.

Vy jste však studoval pražské gymnázium…

V té době se naše rodina přestěhovala z Polné do Prahy. Otec - vyhlášený pedagog byl již dva roky předtím přijat do Výzkumného ústavu pedagogického, z nějž však byl po komunistickém puči v únoru 1948 vyhozen, neboť odmítl vstoupit do KSČ. Po absolvování základní školy jsem byl přijat na pražské čtyřleté gymnázium v blízkosti Strahova. Byl to skoro zázrak, že jsem se na onu střední školu dostal. Samotný prospěch tehdy nebyl pro přijetí rozhodující.  V roce 1954 jsem odmaturoval. Z tamního profesorského sboru vzpomínám především na paní prof. Evu Chaloupeckou, profesorku latinského jazyka i moderních jazyků, která později projevila velkou statečnost, když jezdívala do leopoldovské věznice navštěvovat svého strýce ThDr F. Šilhana, provinciála československých jezuitů, odsouzeného tehdejším režimem na doživotí. Ve skutečnosti mu sloužila jako spojka s ostatními členy řádu (při povolených návštěvách jej v průběhu „nezávadného“ rozhovoru informovala o věcech pro něj důležitých, co nejstručnějšími větami v latinském či francouzském jazyce, což si přítomní bachaři vysvětlovali jako by zaklela. Po čase jim to však přece jen došlo a paní Eva byla zatčena a odsouzena jako špionka Vatikánu…

Díky této skvělé pedagožce jsem si oblíbil latinský jazyk. Jako ministrant ještě za předkoncilní liturgie bylo třeba znát zpaměti řadu mešních latinských odpovědí – a nyní v latině jakožto povinném školním předmětu jsem si musel osvojit gramatiku i značnou slovní zásobu. Jednou jsem se však dostatečně nepřipravil na budoucí hodinu a paní profesorka jediným pohledem zjistila, že jsem „dutý jak bambus“. A hned mne vyvolala k tabuli na časování deponentních sloves. Samozřejmě jsem v tom „plaval“ a ona se s mírnou ironií zeptala, co bych si sám dal tentokrát za známku. Zkusil jsem jakoby smlouvat: „Asi tak čtyřku!“  A tu se ona usmála a řekla mi latinsky:  „Blandiris!“ (Lichotíš si!) a namalovala mi do žákovské knížky krasopisně vyvedenou pětku. Paradox byl v tom, že právě toto slovíčko bylo mezi těmi, které jsem se měl na onu hodinu naučit…   

Z Vašich článků bych tipovala na filozofické studium, nicméně Vaším celoživotním oborem se stala chemie.

Po maturitě jsem úspěšně složil přijímací zkoušky na Vysokou školu chemicko-technologickou (dnešní Chemickou universitu Praha) a v roce 1959 jsem promoval na inženýra chemie. Tehdy se absolventům ještě přidělovaly závazné „umístěnky“ a já jsem se stal technologem v děčínské čokoládovně Diana. Neměl jsem tam kde bydlet a kromě toho jsem se chystal založit rodinu, a tak jsem po půldruhém roce přijal nabídku náboru vysokoškoláků-chemiků do chemického kombinátu Spolana v Neratovicích, kde jsem po tři léta pracoval v analytice a výzkumu čištění průmyslových odpadních vod. Výzkumná činnost mne zaujala a těšila. Musel jsem ovšem dojíždět. Dvě hodiny tam a totéž po směně domů, takže po třech letech, když jsem se dozvěděl o konkurzu pro chemika ve Výzkumném ústavu rostlinné výroby v Ruzyni, zkusil jsem štěstí a povedlo se!

V tomto oboru jsem de facto vytrval až do důchodu. V letech 1966-72 jsem při zaměstnání absolvoval aspiranturu - vědeckou přípravu, jejímž zakončením jsem získal vědeckou kvalifikaci „kandidát věd“ (CSc). Když jsem se na aspiranturu přihlásil, zavolal si mne nečekaně předseda podnikové stranické organizace „na kobereček“ a pravil: „Soudruhu inženýre, tak mi bylo oznámeno, že chodíte ministrovat! Je to pravda?“  Tož jsem musel přiznat, že je tomu skutečně tak. A on na to: „A to se chcete stát kandidátem věd!?“ Odpověděl jsem, že bych sice chtěl, ale když to kvůli tomu nejde, co se dá dělat… A tu on mne překvapil: „Ale ne, my zas takoví nejsme, abychom vám to zkazili!“ A kupodivu mi v tom nezabránili, i když mohli…   

Léta ubíhala, naše vědecko-výzkumné pracoviště delimitovali nejprve z Ruzyně na Suchdol, pak dokonce až na Zbraslav, takže mi opět na stará kolena nezbylo než do práce dojíždět prakticky přes celou Prahu.  Ale dalo se to vydržet. Pracoval jsem na agrochemické problematice v specifických typech našich zemědělských půd. Nakonec jsem se živ a zdráv důchodu dočkal. Získal jsem dokonce medaili Akademie zemědělských věd – údajně za významný přínos v agrochemickém výzkumu.

A co Váš rodinný život? Jaká byla Vaše cesta víry?

Ještě v době působení ve Spolaně jsem absolvoval povinnou půlroční vojenskou službu v Trutnově. V té době jsem také uzavřel manželství. V květnu minulého roku tomu bylo přesně šedesát let!

Z našeho manželství máme tři děti, dva syny a dceru, a od nich celkem osm vnoučat, z nichž polovina již studuje na různých fakultách.

Jak jsem se dostal k víře? Musím přiznat, že vlastně bez vlastních zásluh. Bylo mi to dáno Boží milostí. Narodil jsem se ve věřící rodině, oba rodiče i babička praktikovali, od dětských let jsem chodil ministrovat, studovat jsem začal na církevním gymnáziu. V době puberty jsem se jakožto křesťan cítil být v opozici proti totalitnímu režimu. Měl jsem štěstí, že manželka, děti i většina kamarádů a přátel je věřících i většina známých, jichž si mohu vážit, jsou křesťané.

Jednou jsem byl na zahraniční služební cestě v nejmenované zemi, kde se odjakživa křesťanům nepřálo, ale byl jsem tam viděn, že jsem navštívil katolický kostel a představený tamní vědecké instituce si mě ještě před začátkem jednání zavolal do své pracovny a k mému překvapení mi navrhl, abychom se společně pomodlili. Není prý sice katolík, ale v Boha prý také věří!

Krásný příklad ekumenických vztahů v době totalitního útlaku: Před šedesáti lety jsme na svatební cestě byli v Bulharsku. Na Nessebaru jsme navštívili orthodoxní kostel a tamní pop nás s potěšením prováděl a když jsme se loučili, ptal se odkud jsme. Když jsme řekli, že z Prahy, prohlásil: „Tak to budete nejspíš katolíci, tak kdybyste chtěli navštívit katolický kostel, takový je v provozu v okresním městě Burgas. Je tam starý kněz, který však nemá vůbec žádný státní plat a je odkázaný jen na to, co mu věřící dají… My, pravoslavní jsme sice mizerně, ale aspoň trochu placeni státem, ale oni vůbec …“ Na jeho pokyn jsme do Burgasu zajeli a „náš“ kostel navštívili. S knězem jsme si příjemně popovídali a řekli jsme mu, že nás k němu nasměroval pravoslavný pop z Nessebaru a on na to: „Chudáci, ti pravoslavní kněží! Dostávají tak maličký plat a z něj ještě mají uživit rodinu! To my, katoličtí duchovní to máme snadnější, my aspoň nemusíme nikoho živit!“    

Většina lidí Vás zná zejména z článků publikovaných na webovém portálu Simeon.cz - zejména co se cestování a zajímavých míst týče.

Jako asi většina lidí u nás, jsme vždycky rádi cestovali, zejména po „sametové revoluci“, kdy se nám svět zcela otevřel. Přednostně jsme cestovali s křesťanskými cestovkami, doprovázenými knězem. Byli jsme dokonce dvakrát ve Svaté zemi a při té druhé pouti jsme se seznámili se sympatickou Veronikou Čepelkovou. S ní jsme se pak zúčastnili mnoha poutních cest – zejména s křesťanskými cestovkami a poznali jsme řadu nových přátel – mezi nimi i kněží, kteří tyto poutní zájezdy duchovně doprovázeli. Moc litujeme, že předloni zemřel oblíbený kněz otec Miloslav Šiffel, s nímž jsme byli na příklad v Římě či ve francouzské LaSalettě. Poznali jsme tak i řadu dalších kněží včetně obou královéhradeckých biskupů - Mons. Vokála a Kajneka.

Zvykl jsem si vždy po nějakém pěkném zájezdu napsat si o tom jakýsi cestovní deník, abychom si zážitky z putování zapamatovali. Tehdy Veronika zakládala webový časopis Simeon pro seniory a navrhla mi, abych tam ty cestovní zážitky publikoval pro ostatní účastníky těchto poutí i pro propagaci těchto cest.  Nebyl jsem si z počátku jistý, zdali moje zážitky mohou zajímat i jiné lidi, ale zkusil jsem to. Po několika letech jsem zjistil, že počet mých takovýchto i jiných článků v Simeonu už značně převýšil stovku. Nejsou to ovšem všechno jen cestopisy poutních zájezdů, ale také články z kategorie „Slovo pro potěchu duše“ i z několika dalších oborů. V pražském místním časopisu „Břevnovan“ píši hlavně kroniku naší bělohorské farnosti, kulturní i duchovně-ekumenické akce. Několik publikací mi vyšlo i v Katolickém týdeníku. S cestováním i publikováním úzce souvisí i fotodokumentace, takže se občas pokouším i o fotografování, případně o nějakou jednoduchou ilustraci k psanému textu. Nejsem v tom však žádný „profík“, je to jen taková záliba.    

Obdivuji lidi, kteří dokáží věnovat svůj volný čas svým bližním a starají se o ty, kteří na tom nejsou právě dobře. Nedávno jedna známá žena z Hradce Králové měla dostat od Nadace Milosrdných bratří ocenění za svou mnohaletou sociální činnost mezi seniory a nemohoucími, ale nemohla si pro ni do Prahy přijet. K mému velkému překvapení mne požádala, abych tu její cenu pro ni převzal. Byl to nevšední a silný zážitek, protože jsem tam poznal řadu dalších laureátů, kteří vykonali velice mnoho různorodé záslužné práce pro své bližní. Poznat takovéto lidi je velice inspirativní.  

A mě nezbývá než panu Voplakalovi poděkovat za velice zajímavý rozhovor „všech chutí života“.

Miroslava Továrková