Rozhovor s P. Janem Rybářem: Kdo poctivě hledá, najde

Stále činný, plný elánu a ochoty sloužit druhým. Jeho mladý duch v téměř devadesáti letech je naprosto obdivuhodný. Přitom život neměl vůbec jednoduchý. Ač byl vězněn komunistickým režimem, rozhodně nezapškl a svým pozitivním pohledem na život, moudrostí a neopakovatelným humorem oslovuje lidi věřící i bez vyznání. Řeč je o knězi a jezuitovi Janu Rybářovi, který se s námi podělil o svůj pohled nejen na minulost, ale především na současnost a výzvy s ní spojené.

Zavzpomínejme spolu. Měl jste šťastné dětství?

Moje dětství bylo hodně poznamenáno událostmi. V osmi letech jsem viděl, jak byli Češi vyháněni z pohraničí, poté byla okupace, pronásledování Židů, vyhánění Němců. To vše ve mně zanechalo mnoho otázek. Na ty jsem pak reagoval odchodem do kláštera. My jsme jako děti byly rády, že můžeme proti té německé zpupnosti něco dělat. Chodili jsme přes kontroly a pašovali mouku, mléko, které jsem pronášel v obalu, nakupovali jsme Židům. Ti mohli chodit do obchodu po 17. hodině a tam už nic nebylo. Bylo nám jich líto a my jsme to pro ně dělali s radostí, že proti Říši něco podnikáme. Neměli jsme starosti o tablety, značkové zboží. Chtěli jsme pracovat proti zlu. Měli jsme možnost vidět konkrétně co je dobro, co zlo. To dnes děti nevidí, dnes to není vyhraněné.

Dá se dnes bojovat s tím, aby bylo dobro a zlo jasně rozlišováno?

To je právě problém. Dnes nemají děti možnost vidět dobro a zlo odlišně. Za komunismu jsme to ještě viděli. Viděli jsme, že když někdo stojí proti církvi, že je to špatně. Dnes je to velmi těžké. Rodiče musí dětem vysvětlovat, že my křesťané žijeme standartním způsobem života, nikoliv luxusním. Křesťan má mít standard. Když má fábii, tak netouží po tom, aby měl bavoráka, protože ten luxus nepotřebuje. Dnešní nebezpečí pro lidi je nejistá hranice mezi konzumem a standardem. My podle osmera blahoslavenství máme žít podle standardu, tj. chudoby. Nemusíme pít nejdražší lihoviny, kupovat nejdražší oblečení, kabelky, vydávat peníze zbytečně.

Když srovnáte život v omezení za komunismu a nebezpečí, které nás ohrožuje v současné době, co vnímáte jako nebezpečnější?

Nebezpečnější je propadnout blahobytu. Dnes lidé vzpomínají na to, že každý měl dřív práci. Židé, když byli na poušti, vzpomínali na Egypt, kde měli hrnce plné masa. Lidé jsou stále nespokojení. Když budou mít úžasný blahobyt, přesto budou stále naříkat a reptat. Netuší, co to znamenalo mít každý měsíc nepříjemnosti se státní bezpečností. Ty vzpomínky na tu dobu ale nejsou tak růžové. Lidé na to už zapomněli. Koronavir je lepší než vyšetřovací vazba.

Pomohla nám nějak karanténa?

Jistě, křesťanům všechno pomáhá k dobrému, i hříchy, natož nebezpečí. Nejsme tady zabydleni, to je napomenutí pro všechny lidi, pro všechny bez výjimky. Jediná jistota pro nás je Kristus. A kdo ho nezná, je pro něho mnoho věcí nejistých, ohrožujících život. Kristus nás učí pravdě, že život člověka je cesta k Bohu. A to je jediný a hlavní smysl naší existence. Všechno to, co je riskantní, křesťan bere po tímto zorným úhlem. Sub specie aeternitatis (Masaryk). Ještě markantnější je heslo, že život je spoluúčastí na tajemství bytí (Havel). Člověk jde klokotnou cestou a musí se podrobit zákonům přírody už od dob velkého třesku. My nejsme Bůh, nejsme v ráji, a proto nemůžeme žít božsky.

Pochopí to ale dnešní člověk?

Musí uvěřit v Krista.

Jak na to?

Hledáním. Kdo poctivě hledá, najde. Když se hledající setká s někým, kdo hoří, protože Kristus chce, abychom hořeli. Božské věci jsou přístupné jen přes symboly (Lucie Kolářová). Hořící člověk pro Krista je také symbol. Ježíš užíval jiné termíny, než my. Vzrušující, neuspávací, protože věděl, že jsou potřeba jenom symboly. V Bibli je psáno, že se ozval silný hukot, jako když táhne silný vítr a Kristus v tu chvíli hovoří o Duchu sv. jako o vichru. Vichr nenechá nic v klidu a člověk, když je ve vichru, snaží zachovat si život. A to on chce, abychom si zachovali život věčný. My ale nejsme nadšení, to nám chybí. Některé příklady nadšení ovšem máme. Zvlášť v tom vynikají i ženy. Například prof. UK Růžena Vacková nebo Nina Svobodová, které strávily dlouhá léta ve vězení a strhly pro Krista i ty „odpady“ lidské společnosti. I Ježíš šel na kraj společnosti. A také dnes tu máme řadu příkladů. Stejně je nadšená řada mužů a žen, kteří zapalují nadšením pro Krista své okolí.

Takže, vaše poselství zní?

Závěr prvního listu apoštola Jana: Tento svět je ovládán zlým duchem. Tak si dejme pozor na jeho léčky a naučme se rozlišovat.

Děkuji za rozhovor a přeji mnoho nadšení a elánu do dalšího života.

Veronika Čepelková

Rozhovor pro časopis Adalbert 9/2020