Rozhovor s P. Miloslavem Fialou: Bůh počítá s každým člověkem

Na den přesně si pamatuji, kdy jsme se setkali poprvé. Bylo to v sobotu 14. května 2011 a Hradec Králové žil příchodem nového biskupa. Před intronizací Jana Vokála se konala tisková konference, které přihlížel také P. Miloslav Fiala. Náš první rozhovor vznikl ve vchodu do biskupské rezidence. Za zády dubová vrata, před sebou jsme měli katedrálu sv. Ducha. Místo kněžských začátků oblíbeného duchovního, který v tomto roce oslavil krásné 95. narozeniny.

„Na Hradec Králové vzpomínám velmi rád. Znal jsem ho jako místo, kde studovala řada mých učitelů v později zrušeném hradeckém semináři. Sám jsem tam působil nedlouhou dobu, byly to pouhé dva roky a čtvrt. Napětí mezi státními úřady, tehdy reprezentovanými hlavně krajskou správou StB a krajským církevním tajemníkem, a mnou bylo příliš velké. Takže obě strany uznaly, že takhle to dál už nejde. V září 1974 jsme se bez velkých ovací rozloučili. Já jsem  genius loci Hradce Králové vnímal všemi póry své duše. Byl jsem rád, že po letech čekání a vandrování světem jsem se konečně dostal k oltáři. Hradečtí lidé byli ryzí povahy a východní Čechy pro mě vždycky byly taková vizitka češství,  poctivého ducha a spolupráce. Měli jsme tam kroužek mládeže, tajně jsem učil náboženství děti ve svém bytě nebo u nich v rodinách. Byla tam řada příležitostí, nabízejících trochu intenzivnější spolupráci s věřícími, ochotnými se mnou začátečníkem vůbec spolupracovat a brát mě trochu vážně. Takže z Hradce Králové jsem si odnesl vzpomínky na svazky přátelství, které zůstávají stále. Nerad jsem se loučil, ale podle Leninovy poučky … když dělat ilegalitu, tak ve velkém městě, čekala mě Praha. Budovalo se metro, tam se člověk schoval. Bylo to 15 roků práce skladníka a později zásobovače náhradních dílů, ale do Hradce Králové se rád vracím.“  

Ono se říká, že první působiště po vysvěcení na kněze je něco jako první láska, že se na to v životě nezapomene. A vy už jste byl novokněz v letech, dovolím si říci, tak už jste věděl, co to obnáší.

„To jsem se postupně učil nejenom v letech nedlouhého působení v Hradci Králové. Také vlivem spolubratří a hlavně věřících, se kterými jsem měl tu čest se stýkat, také během té ilegality na metru, na Rohanském ostrově v Karlíně nás bylo 8 kněží, byli jsme v různých skladech a samozřejmě jsme spolupracovali. Člověk tam poznával realitu života. Samozřejmě jako kněz a věřící křesťan jsem to porovnával se svým životem. Musel jsem překonat mnoho osobních výhrad a neporozumění, i vlastních osobních nedostatků, s nimiž ostatně bojuji do dneška, ale bylo to velice prospěšné. Když tak uvažuji o budoucnosti křesťanství u nás, přál bych každému bratrovi a každé sestře, aby byli hozeni do kotle syrovějšího způsobu života, protože to je pro autentičnost křesťanství a pro prohloubení vlastního charakteru nezbytné. Poznat tu realitu. Čili i za to jsem vděčen.

Před tím to byla taková ilegální příprava se vším všudy. Tři roky na vojně, soukromá studia teologie, pak jsem se všelijak protloukal životem a při tom studoval jednotlivé disciplíny, vždycky jsem se nechal od někoho vyzkoušet. V tom mně hodně pomáhal dr. Josef Hájek z Hradce Králové, povzbuzoval mě nejen v letech mého působení v duchovní správě tam, už před tím jsme se velice dobře znali. Navštěvoval jsem taky biskupa Karla na jeho štacích nahoře na severu, v Předlicích a Trmicích. Už když se vrátil z kriminálu a byl v opočenské mlékárně, tak jsem za ním jezdil do Českého Meziříčí. To všechno byly vlivy, které se potom sčítaly. Když si z toho člověk vybere to, co má určitou hodnotu a trvalost, co ho podporuje a napřimuje v současném rozviklaném a rozháraném světě, tak v každém takovém setkání může najít něco, co ho potom v životě často zachraňuje, dodává mu určitou sílu a odhodlání při plánování, jak lépe si počínat na místě, kam ho Pán Bůh postavil. To jsou velice zajímavé zkušenosti.

A potom kontakt s některými význačnými lidmi. Na kutnohorském gymnáziu jsem měl, kromě jiných dobrých pedagogů, vynikajícího profesora Jana Filipa, esperantistu, kněze, rodáka z Přibyslavi. Dojížděl jsem potom za ním později, když už byl v duchovní správě a komunisté mu nedovolili, aby přednášel na teologické fakultě. Farářoval v takových malinkých vesničkách. On kapacita, kterou znal celý esperantský svět, odsunuli ho, aby neškodil. Jemu jsem také vděčen za mnohé.

Ale tohle naše vzpomínání nemá být nějaká stařecká rekapitulace prožitého života, spíš ohlédnutí za klady a také zápory s tím, že ze všeho člověk může načerpat určitou zkušenost a sílu, kterou může v budoucnosti použít. To si odnáším i z Hradce Králové, mé první lásky. Když jenom projedu Hradcem a pohlédnu na katedrálu, na Bílou věž, vybavují se mně tváře přátel, bratří a sester, se kterými jsem měl čest se stýkat. To je prostě uloženo v srdci, na to se nezapomíná, a to je také mojí posilou v současné době.“

Vy jste měl možnost potkat lidi, o kterých dnes hovoříme jako o legendách české katolické církve. Už jste zmínil arcibiskupa Karla Otčenáška, já bych se ráda ještě zastavila u želivského opata Víta Bohumila Tajovského.  

„Vít Tajovský pro mě byl a dodnes zůstává sváteční člověk. Mimořádný muž,  věrný kraji, ve kterém vyrůstal, svému rodišti Klanečné a samozřejmě Želivu. Ten se stal jeho osudem. Byl to, řekl bych, univerzální člověk pro každé počasí. Měl jsem tu čest a možnost doprovázet ho na cestách hlavně od roku 1960, kdy byl po více než 11 letech propuštěn z kriminálu. Poprvé jsem ho potkal na dvoře havlíčkobrodské nemocnice, kde byl na návštěvě u jednoho kněze, za kterým jsem jel shodou okolností také. Pak jsme společně cestovali po Československu, dál to za komunismu nešlo. Po roce 1990 jsme se vydali do Německa, do Polska, do Rakouska, do USA a do Belgie. Tak jsem pozoroval, jak se dovedl vžít do každé situace, naslouchat lidem, předat jim své zkušenosti. Pomíjel nedokonalosti těch, se kterými se setkával, a vyzvedával jejich kladné stránky. Zásadně nevzpomínal na bezpráví, kterého se mu dostalo od bachařů v kriminálech, kde byl léta byl nucen s dalšími lidmi jeho kvalit na celách, na vězeňských dvorech a pracovištích.

Byl to člověk, který se rozdával. Měl pochopení pro bolesti a problémy druhých a s noblesou a srdečností, které je málokdo schopen, se k nim přibližoval, naslouchal jim a říkal své názory. Jeho úsměv za silnými skly, měl 16 a později ještě více dioptrií, byl pro něho typický. Málokdy jsem ho viděl nějak zasmušilého. Jenom snad, když se stalo nějaké velké bezpráví. Ani ne tak jemu, jako spíš jeho blízkým. Nad tím se pozastavil, to jeho tvář zvážněla. Ale jinak to byl člověk velké naděje, kterou také žil a která, jak přiznával, mu pomáhala přežít léta v komunistickém arestu a potom i roky nejistoty, když mu nejdřív dali státní souhlas na dva roky, pak mu ho zase v čase normalizace vzali, ale on si stále udržoval nadhled.

Jakoby realita, která nás ostatní někdy drtila, jeho pozvedávala a povzbuzovala. „Však ono to jednou skončí a my se do Želiva vrátíme,“ říkával a spřádal plány do budoucna. Mnozí ze spolubratří a známých se na to dívali dost skepticky, ale já jsem se mu snažil věřit. A skutečně. Jeho předpovědi, ne ve všem a ne do detailu, ale rámcově se vyplnily. Pan opat Tajovský čerpal svou naději z jiných zdrojů, než jen pozemských.“

Mohu se zeptat, proč vy jste se stal premonstrátem?

„Jako začínajícímu gymnazistovi se mně dostala do ruky kniha o Želivě. Byl to Šimon kouzelník od Františka Hamzy, známého lékaře, lidumila. Ta kniha poodkrývá život v Želivě, v klášteře a jeho okolí. Hlavní postava je jeden z jeho předků. Kněz, moudrý, osvícený člověk Šimon kouzelník. Hamza ale v románu velice citlivě rozkryl i život v první polovině 19. století, to mě zaujalo. Ale tím to skončilo. Pak do toho vstoupil můj vzor a učitel Jan Filip, o kterém jsem se už zmínil. Sám literárně činný nás seznamoval s autory hlubokých filozofických a teologických myšlenek, a to se ve mně podvědomě ukládalo, byl jsem tím hodně ovlivněn. Ale protože jsem byl z obchodnické rodiny, rodiče logicky předpokládali, že budu pokračovat v tradici. Proto snaha dostat se na Obchodní akademii, kam mě ale nevzali. Po maturitě Vysoká škola obchodní, později fakulta ekonomicko-inženýrská, dnes VŠE. Po absolvování jsem se zkoušel  uplatnit v ekonomickém zaměstnání, ale moc se mi to nedařilo. Duchem jsem byl jinde. Pořád jsem slyšel: ty budeš premonstrátem. Nevím, odkud se ten hlas ozýval, to našeptávání shůry, ale ono se to vyplnilo. Váhal jsem mezi jezuity a premonstráty. Jezuiti sami mi řekli:  „Ty jsi takový usměvavý, zkus to u těch premonstrátů.“ Potvrdili to zaujetí pro myšlenku, a to mě uchránilo před řadou omylů, které jsou jinak rozevlátému mládí vlastní. Prošel jsem tím nedotčen. Proto jsem považoval za zcela normální přihlásit se jako tajný kandidát do strahovského kláštera. Tam jsem prodělal počáteční noviciát, který po návratu z kriminálu dokončil pan opat Vít, tak jsem se ocitl v Želivě. Ale Pán Bůh chtěl, abych zůstal v Praze. Po různých životních peripetiích jsem tady zakotvil. Prahu mám moc rád. Jako Hradec Králové.“

Když už děláme krátkou rekapitulaci vašeho dlouhého života, nemohu se nezeptat na to, jakým řízením osudu jste se stal rozhlasovým redaktorem.

„K rozhlasu jsem inklinoval od svého útlého dětství, od první krystalky, kterou jsem si sestrojil. Rozhlas pro mě měl a má zvláštní kouzlo. Když jsem se ocitnul v rozhlasovém studiu a čekal, až se rozsvítí červené světlo, míval jsem, mám dosud, pocit střízlivé posvátnosti, musím se přiznat. Rozhlas od dětství sleduju jako ze začátku nevinnou a později velkou životní lásku, která je nesmírně potřebná. Rozhlas, mám na mysli veřejnoprávní, má nezaměnitelnou úlohu ve formaci dnešního člověka, nás posluchačů. Jeho prostřednictvím objevujeme hodnoty, ke kterým bychom se jinak nedostali. Dávám mu přednost před televizní obrazovkou, doporučuji každému, aby poslouchal vybrané programy Českého rozhlasu. Naše pondělní společenství tady u mě, vždycky se sejde tak 20 lidí, sneseme židle z celého domku, a často hovoříme o tom, co v rozhlase bylo nebo bude. Rozhlas má nejen popularizační, ale i vzdělávací, kultivační poslání, a tak mu držím palce.

Proto jsem vždycky poslouchal rozhlas, nejprve zahraniční a potom na sklonku roku 1989 jsem prosil biskupa Františka Tomáška, ať mně dá doporučující dopis pro vedení rozhlasu. Přišel jsem k tehdejšímu řediteli Karlovi Starému, předložil jsem mu dopis a zároveň takové programové schéma, které jsem napsal na pěti stranách, co bychom rádi v náboženských programech slyšeli. „Ten dopis mně tady nechte, ještě nikdy mi žádný kardinál nepsal, ten si schovám, a vy můžete začít vysílat“, řekl mně tenkrát. Tak jsme začali. 1. ledna roku 1990 jsem se stal zaměstnancem tehdy ještě Československého rozhlasu.

Začínali jsme z ničeho, museli jsme se všechno učit. Vzpomínám, jak mě jeden kolega učil stříhat pásky a lepit je dohromady, dodnes to nedovedu, ale vždycky mně někdo pomohl. Byla to hezká práce. S kolegou Jiřím Zajícem jsme se tam snažili vstoupit naprosto bez předsudků, v rozhlase ještě dožívali zasloužilí členové strany, ale my jsme se vůči všem chovali jako nováčci, kteří se od každého mohou něco naučit. Mohu proto říct, že jsme byli přijati spontánně, měli jsme tam dveře otevřené, dařilo se nám naše programy naplňovat, takže postupně jsme dostávali další minuty vysílacího času. Já jsem tam byl velice šťasten. A to štěstí, když mohu spolupracovat s rozhlasem, to stále trvá.“

Průkopnickou roli, pokud jde o svět médií, jste sehrál také jako tiskový mluvčí a později jako šéf tiskového střediska Československé a posléze České biskupské konference. Z počátku 90. let si vás mnozí dobře pamatují, vás nebylo možné přehlédnout ani přeslechnout.

„Samozřejmě i to jsem se musel učit. Ze začátku jsem měl takový malý telefon, u které byl ještě menší rozmnožovací přístroj a teletext, se kterým jsme začínali, to byly primitivní začátky. Pak kdosi ze zahraničí, když viděl chudobu technického vybavení našeho tiskového střediska v tom roce 1991, kdy jsem tam nastoupil, poslal z Německa velký rozmnožovací stroj. Měl ovšem tu nevýhodu, že z něho tekla černá inkoustová náplň, protože cosi netěsnilo. Ono už to zařízení mělo něco za sebou, ale byly to začátky.

 Snažili jsme se vycházet se všemi kolegy novináři, být jim k dispozici, taky se od nich učit a velice intenzivně s nimi spolupracovat. I to byly hezké doby, poučné a snad jsme toho tolik nezkazili. Potom už přišli další, kteří byli odborně vyškolení. Třeba můj nástupce Daniel Herman, ten stážoval rok v USA, takže to už byla o třídu vyšší kvalifikace. Nicméně rád vzpomínám i na ta léta mluvčího nebo pracovníka tiskového střediska. Byla to hezká služba dobré věci a hlavně člověk musel být stále pravdivý, nejenom ve svém vyjádření, ve svém myšlení, ale především v životě. Takže i od toho jsem se hodně naučil.“

V 90. letech minulého století měla česká katolická církev našlápnuto k řekněme comebacku. Měla šanci vrátit se s velkou slávou jako pilíř společnosti. Ne všechno se podařilo. Krátká doba?

„Ono se toho víc spíš nepodařilo, než podařilo. Zájem společnosti ubýval, to byla jedna věc. Druhá, kterou jsme zavinili sami, že jsme nedokázali přesvědčivějším způsobem prožívat a nabízet hodnoty, které dává křesťanství v autentické podobě. Vzpomínám na výrok jednoho vynikajícího pokoncilního teologa Karla Rahnera. On řekl, že věřící křesťan zítřka bude mít buď osobní zkušenost, on říká mystickou zkušenost, nebo přestane věřit. Čili dnešní křesťanství je postaveno na zkušenosti s tajemnou přítomností absolutní lásky, absolutní moudrosti a síly, které říkáme nedokonale Bůh, ale se kterou se setkáváme, máme-li otevřené vnitřní oči, na každém kroku. Když se dokážeme s touto silou sžít, přijmout ji, zakusit její působení, pak se nemusíme ničeho bát a jsme přesvědčivější. Ovšem, protože jsme jenom slabými lidmi, tak to … podle Karla Rahnera … nedokážeme takhle přesvědčivě nejen přijmout a prožít, ale zároveň dát dál. V tom je slabina. Tím trpí církev, tím trpí nakonec křesťanství obecně, ale samozřejmě také společnost, která bytostně potřebuje a podvědomě touží po nějaké pravda s velkým „P“. My ale tu pravdu někdy zakryjeme, někdy ji nenabízíme tak opravdově, tak s veškerou silou a nasazením, jak by to bylo potřeba, a z toho důvodu církev ustupuje ze slávy, a někdy se stává outsiderem. Bůh nedopusť, aby se to stalo, protože to by zároveň utrpěla taky společnost. Přítomnost a budoucnost před nás staví nové výzvy a doba bude zvědavá, jak se s nimi vypořádáme. Radostností, nadějí a pevným dodržováním křesťanských zásad … snad to nevyznívá nějak dogmaticky nebo fundamentalisticky … tak jedině tím se můžeme sami obnovit a vnést trochu  smyslu a řádu, mravního pořádku a radosti z života, z přírody, z krásy a umění do současné a budoucí společnosti. Jedině pak se nám to podaří. Je to výzva, je to mnoho otazníků, jak jako křesťané obstojíme.

Eva Zálešáková

Ing. Miloslav Michael Fiala OPraem (* 28. srpna 1928, Kutná Hora - Malín) je český římskokatolický kněz a premonstrát, známý zejména svým působením ve funkci tiskového mluvčího Československé a následně České biskupské konference (v letech 1990 až 1996), redaktor náboženských pořadů Československého a posléze Českého rozhlasu. Od roku 1997 do února 2004 byl prezidentem Arcidiecézní charity Praha a od ledna 1999 do konce roku 2006 prezidentem Sdružení Česká katolická charita. Za mimořádnou činnost v oblasti charitativní práce mu byl udělen řád sv. Cyrila a Metoděje. Byl také spirituálem zasvěcených panen pražské arcidiecéze, z této funkce byl uvolněn 15. listopadu 2008. Později vypomáhal v duchovní správě, a to zejména ve farnosti u kostela Nejsvětějšího Srdce Páně na pražských Vinohradech. V současné době píše homilie a články s duchovními tématy, je autorem několika knih. V roce 2017 mu kardinál Dominik Duka předal diplom a medaili vatikánského vyznamenání "Pro ecclesia et pontifice". Loni 28. října obdržel státní vyznamenání - medaili I. stupně za zásluhy o stát v oblasti kultury.

P. Miloslav Fiala je roky laskavým průvodcem seniorů na jejich cestě životem. Moudrými slovy k nim promlouvá na webu Simeon Diecézního centra pro seniory. „Jsme obdarováni stejnou Boží láskou, jako když nám bylo deset nebo padesát. Je důležité, aby se toto vědomí vtělilo do našeho života, i když máme pocit, že jsme přezíráni společností, že se s námi nepočítá. Ale Bůh počítá s každým člověkem, ať je to batole nebo úctyhodný stařec. V tom je základ  vnitřního vyrovnání.“

P. Miloslav Fiala: Seniorský věk má stejnou hodnotu jako každý jiný věk (video)