Rozhovor s manžely Klimešovými: Náš vztah roste každým dnem

Marie a Pavel Klimešovi jsou, jak říkají již 55 let šťastní manželé, rodiče 5 dětí a prarodiče 12 vnoučat. Své snažení oba zaměřili na vytvoření křesťanské spokojené rodiny. Totalitní režim jim neumožnil studia, tím se nemuseli upínat na kariéru. Spolu provozují společenská setkání ve farnosti v Poličce a manželská setkání v Janských Lázních.

Jak dlouho pracujete pro společenství? Co Vás k této práci přivedlo?

Pavel: Po roce 2000 byla Maruška již v důchodu a já se pomalu chystal. Vznikl prostor pro nové aktivity. Krásu společenství jsme poznali na manželských setkáních. A chtěli jsme něco podobného uskutečnit i ve farnosti se svými vrstevníky.

Marie: Absolvovali jsme na biskupství školení animátorů seniorů. První setkání brzo skončila pro nezáživnost stylu přednášek. Po příchodu nového kněze jsme uspořádali anketu mezi seniory o setkáních, jejich zaměření a frekvenci.

Pavel: Setkání začala v roce 2010 a byla ve spolupráci s knězem. První půlhodina patřila povídání při čaji a kávě a následovala hodina vybraného tématu. Postupně, s přibývajícím větším vytížením kněze v duchovní správě, jsme organizaci a výběr témat převzali my.

Kde se scházíte?

Marie: Na naší faře je velká učebna a vybavená kuchyně, videoprojektor, který umožňuje i různá tematická videa. Setkáváme se vždy první středu v měsíci.

Popište nám činnost Vašeho spolku.

Pavel: Zatím jsme absolvovali 90 setkání a témata byla různá. Ze začátku, ve spolupráci s knězem, jsme probírali témata rozdílnosti katolíků a protestantů, křesťanů a muslimů. Dále části mše svaté, blahoslavenství, hlavní hříchy apod.

Marie: Později jsme sáhli k YouCatu pro mladé a knize Twituj s Bohem. A vždy bylo něco tematického k liturgické době. Protože stejnou dobu učím náboženství na I. stupni, často jsem přinášela své zkušenosti s dětmi, jak s nimi mluvit, aby rozuměly. Aby babičky a případně i dědové dokázali se svými vnoučaty také tak hovořit.

Máte ještě nějakou další vizi do budoucna?

Pavel: Byli bychom rádi, kdyby si senioři sami vybírali témata, ale to se neděje. Další problém je úbytek seniorů na setkání. Z počátku se nás scházelo okolo 35, to sláblo až nás bylo jak apoštolů. Zdá se, že omezení setkávání během opatření na pandemii Covidu-19, ještě počty snižuje. Ale i to malé množství je vděčné a rádo se schází.

Marie: Nevíme si moc rady s tím, že starší lidé tak málo potřebují společenství, nebo jestli jim vadíme my, jako animátoři, nebo by chtěli změnu….

Pavel: O to více nás těší každoroční Manželská setkání seniorů v Janských Lázních, které s manželkou pořádáme.

Marie: Přáli bychom si, aby se nám podařila atmosféru manželských setkání seniorů přenést do farního setkávání.   

Jak jste se dostali k pořádání Manželských setkání seniorů v Janských Lázních?

Marie: Zúčastnili jsme se desetkrát týdenních kurzů MANŽELSKÝCH SETKÁNÍ. Při jednom setkání bylo řečeno, že neumíme stárnout. To mě dohřálo a řekla jsem, že dokážeme, že lze dobře společně stárnout. Nápad jsme nejprve projednali se zkušeným manželským poradcem Dr. Zemanem, pak za pomoci Veroniky Čepelkové na biskupství.

Pavel: Nápad se ujal a mne překvapila ochota kněží přednášet. Na rozdíl od normálních „manželáků“, kde přednáší jen manželské páry, my máme čtyři přednášky odborníků kněží i laiků a dvě přednášky manželských párů. Po hodinové přednášce následuje práce k danému tématu ve skupinkách po třech párech. Toto se velmi osvědčilo, protože ve větší skupině se nedá vést diskuse. Letos budou tato setkání již po patnácté a vždy je plně využita kapacita Mariana v Janských Lázních.

Říkáte 55 let šťastného manželství. Jaký je Váš „recept“ na šťastné manželství?

Marie: Recept na šťastné manželství neexistuje. Pavel mě v šestnácti letech poznal v tanečních a hned mi řekl, že si mě vezme. Šest roků chození spolu nebylo vůbec jednoduchých i když v tom byly dva roky vojny a mé studium na textilní průmyslovce. Důraz na předmanželskou čistotu byl nepřiměřeně veliký.

Do manželství jsme ve 22 letech vstupovali zcela nepřipraveni a nepoučeni. Věděli jsme asi jen to, že děti nenosí čáp ani vrána.

Možná proto že jsem vyrostla v početné rodině (mám 3 sestry a 1 bratra), kde maminka nechodila do práce a byla mým vzorem, chtěla jsem hodně dětí.

Pavel byl spolehlivý a milující manžel i tatínek. Naráželi jsme ale často na naše povahové rozdíly, bylo jich opravdu hodně, a hlavně na naši neschopnost komunikovat o čemkoliv.

Přitom jsme si ale nikdy nemysleli, že máme špatné manželství a nikdy nás nenapadlo, že bychom nesrovnalosti měli řešit rozchodem. A pak, když nám bylo 52 let, zúčastnili jsme se manželských setkání. Poprvé trochu teorie o manželském soužití a můj perfekcionalismus, který rozhodl náš vztah změnit.

Až v tomto věku jsme se učili plnit manželský slib, přijímat se a odevzdávat se. Úkolem manželství je činit toho druhého šťastným. A náš vztah roste každým dnem do krásy a hloubky. Za to vše Bohu díky.

A „recept“ na dobré rodičovství?

Pavel: To už vůbec nevíme.

Na začátku manželství jsme hodně uvažovali, jak dětem předat víru v nelehké době budování socialismu. Znali jsme, dle našeho mínění, dost dobrých katolíků, ale jejich děti (v našem věku) jsme v kostele neviděli. Mnoho v upevnění víry našich dětí udělaly salesiánské chaloupky, kde děti poznali, že věřit není jen podivným zvykem rodičů, strýců, tet a několika známých. Víru žijí aktivně všichni čtyři synové a dcera, od které a od tří dětí odešel manžel, má problémy s Bohem jako milujícím otcem.

Dělali jsme ve výchově dost chyb z neznalosti. Přesto že naše dospělé děti (okolo padesátky) mají k nám některé výhrady, jsou dobře vychovány.

Všech pět dětí žije v Poličce, což má své výhody (návštěvy, pomoc) i nevýhody (víme téměř o všem co se u nich děje). Celoživotní můj strach z výchovy byl, jak hodně tlačit a nepřetlačit.

A mohu skončit jak manželka v předchozím odstavci: Díky Bohu za ně.   

A já tímto děkuji manželům Klimešovým za rozhovor a přeji ještě spoustu šťastných let a úspěchů v jejich konání.

Miroslava Továrková (pro diecézní časopis Adalbert)