S Diecézním centrem pro seniory potřetí: tentokrát do Maďarska

S Diecézním centrem pro seniory a Veronikou potřetí: tentokrát je před námi Maďarsko se stopami svatých Cyrila a Metoděje, svatého Martina, Vojtěcha a Štěpána, s jejich historickými a křesťanskými zásluhami, Balaton a Budapešť, vznešená maďarská metropole. Zájezd byl pořádán ve spolupráci s cestovní kanceláří Avetour.

Máme pěkně volený společný poutní program, z kterého vyberu některé osobní postřehy.

Placatá krajina s nespočítatelnými elektrovrtulemi, kruhové objezdy s uprostřed postavenými křesťanskými symboly, pro mne zcela nesrozumitelná řeč, kopce zmrzliny na každém rohu a všudypřítomná vůně levandule. Netrvá dlouho a zaznamenávám, že nejsádelnatější ženy tu vlastní hezké a urostlé muže. Ti jsou  komandováni, nosí nákupy, plní zadávané pokyny, své manželky galantně obskakují a ještě stačí dohlédnout na děti.

Po hlubokém duchovním i kulturněhistorickém zážitku ve věkovitém benediktinském  opatství v Tihány nad vodami Balatonu a doplněném návštěvou cukrárny a blízkého skanzenu usedám na lavičku v parku na přilehlém kopci.

Po chvíli přicházejí na loučku přede mnou tři manželské páry s předvojem halekajících černookých kluků a jednou holčičkou ve věku 7–11 let. Děti se rozprchnou po parku, přeskakují keře, škubou listí, s objevným řevem probíhají meandry zeravů, v kterých jsou sofistikovaně ukryté kamenné kvádry s vytesanými citacemi moudrých Evropanů na téma nenahraditelnosti domoviny a jazyka mateřského. Ze zeravů se za chvíli sypou větvičky.

Otcové chvíli pozorují manželky, které vybalují koberečky a kladou je na zem. Muži opraví po zorientování nasměrování k tušené Mekce, zanechají ženy jejich usebranému klanění, lehání a mnutí si obličeje dlaněmi. Odcházejí směrem za dětmi, které objevily sochy v Kalvárii a snaží se vysunout nějaké kameny z podezdívky, která je před ní postavena.  Otcové také vyzkoušejí pevnost pojícího cementu, na marnou snahu upozorní potomky a vydají se vystřídat manželky. Balení koberečků je opět práce manželek. Hulákající horda dětí se vrátila tryskem do hájku se zeravy. Co bylo dál, nevím, ale v ranních zprávách v televizi v hotelovém pokoji neslyším o Tihány žádné znepokojivé zvěsti. Zřejmě bude opatství stát neochvějně další staletí jako dosud.

Při druhé návštěvě lázeňského jezera v Hevízu už počítám s tím, že bahnitá voda jezera připomíná naše vesnické rybníky zvané husince. Tady je teplá vodní plocha naplněná mlčenlivými nadšenci s molitanovými kruhy kolem těla. Jejich často nepřítomné pohledy míří k představě zázračné  činnosti karbonátů, síry, vápníku, hořčíku a radioaktivity při osvobozování těla od všech neduhů.

Kruh nemám, držím se (tak jako pár jiných nemajetníků molitanových kruhů) oslizlých, zde před před věky nainstalovaných držáků a klimbám, občas se potěším pohledem na lekníny.

Vtom se vpravo ode mne objeví dvě do sebe křečovitě zakleslé ruce a mezi nimi bílý obličej, téměř potopený pod vodou. Stejně jako mohutně chlupatá hruď. Nad hladinu vystupuje jen nadmuté břicho, nohy přes něj nejsou vidět. Vše bez jakékoli známky života, nadlehčovací ochranný kruh to tělo nemá!  Nepochybně vyplavala na hladinu nafouknutá mrtvola. Vidím to jen já a dva připlouvající kluci, další návštěvníci  jsou zrovna pořádně daleko.

Pozorujeme  ten mrtvolný útvar bez dechu, kluci také ztuhli a vytřeštili oči. Vtom se úkaz vztyčí, udělá nad hladinou kotrmelec, při kterém se zablýskne jeho velká lysá lebka a zmizí pod hladinou. Na ní se objeví pár bublinek. 

Kluci mi něco rozčíleně maďarsky říkají, samozřejmě nevím co. Pak rezignovaně mávnou rukou a odplují docela rychle na svých kruzích. Zřejmě jsme viděli hevízskou příšeru, jinde zvanou lochneska?

Mnozí z účastníků pouti si připomínají  kousek života svého i předků, který se odvíjel  ve spojení s  dějinami  Čech, Moravy, Slezska, Slovenska a Maďarska ve  dvou uplynulých stoletích.

Pozoruhodný je příběh rodiny paní Helenky.

Její rodiče byli Slováci z vesnice Bíňa u Štúrova. Portrét krásné maminky Valinky, tehdy šestnáctileté, po svolení Helenčina dědečka a babičky namaloval známý malíř. Po čase byla podobizna vybraná pro nové maďarské  bankovky...

Rodina se přestěhovala za prací na Moravu do Lelekovic, kde dosud bydlí naše spolupoutnice  Helenka, bankovky i profesionálně sepsané příběhy o této události si příbuzenstvo s pietou stále uchovává. Valerie – Valinka o tomto nevšedním příběhu  z mládí musela mnohokrát během svého života vyprávět přátelům, známým, numismatikům i historikům. I my máme dnes možnost, díky Helence, která část pamětihodností pro nás s sebou veze, příběh vyslechnout.

Během individuální prohlídky  Budapešti se v jednom  obchodě se suvenýry  náhodně potkáváme s Helenkou. Prodavač nám nabízí hit sezóny: repliky starých papírových maďarských platidel. Helenka nevěří svým očím. Jako nejzajímavější nabídka je tu bankovka s Valinkou!

Svěřuje prodavači, že to je její maminka, ale prodavač usoudí, že ho nejspíš lakujeme nějakou vymyšlenou povídačkou a věnuje se raději dalšímu návštěvníkovi, který si vyhlédl dřevěné maďarské figurky.

To je tedy  nečekaná  pointa zajímavého příběhu. Příběh Valinky už opravdu vstoupil do historie a zdárně v ní pokračuje. Jen pan prodavač Forgáč promarnil svoji možnou obchodnickou reklamní příležitost.

V Budapešti obdivujeme promyšlenou péči o udržování národní hrdosti, kterou si Maďaři přes všechny potíže, pohromy, válečné i jiné hrůzy, politické omyly a prohry, vždycky, i jako poměrně nepočetný národ, zachovali.

Státnicky poučné se mi zdá ocenění těch, kteří se jakoukoli měrou zasloužili o nezpochybnitelné ukotvení Maďarů v dějinách Evropy. Připomíná je veřejně, i když bezejmenně, společný dějinný památník na velkolepém Hősök tere – Náměstí Hrdinů. Poučné mimo jiné proto, že v měnlivé historii, kdy se hrdina stává padouchem a časem je tomu naopak, není potřeba likvidovat oslavné jmenovité tabulky a po nějakém čase je třeba znovu vyrábět a přitloukat…

Týden tropických teplot skončil deštěm s hodinou našeho odjezdu domů. Nová i opakovaná  setkání jsou završena loučením i nadějí na setkání příští, vedená zkušenou a bdělou organizátorkou v čele.

A možná i s užitečným osobním duchovním oživením,  pomocí oprášených nebo znova a jinak nahlédnutých teologických souvislostí v homiliích skvělého poutního duchovního doprovodu, jako tentokrát?

E. B.