S ním se neutopíme
1 Král 19,9-13
Mt 14,22-33
19. neděle v mezidobí
Texty dnešní neděle jsou natolik bohaté na témata k rozjímání, že není možné je v jednom kázání vyzdvihnout. Přesto mi nedá, abych se nezastavil alespoň u některých… Dříve však, než začneme rozvažovat nad strhujícím evangeliem, neodpustím si reflexi prvého čtení.
„Setkání“ Eliáše s Hospodinem na hoře Choreb (Sinaj) předchází nezpochybnitelný důkaz existence jediného pravého Boha na hoře Karmel. Tento grandiózní důkaz prvenství Boha Izraele však provází temný stín pobití snad až devítiset Bálových a Aštartiných proroků a jako důsledek - výhružka smrti Eliášovi od královny Jezábel. A tak prorok, namísto uspokojení z obhajoby jediného Hospodina, potupně utíká. Posílen chlebem z nebes přechází poušť, (cca 500 km) až stane pod horou Choreb. Horou, na níž se Hospodin zjevil Mojžíši a jeho vybraným učedníkům. Horou, na níž uzavřel smlouvu se svým vyvoleným lidem a zákon Desatera vyryl do kamenných desek.
Znavený Eliáš vystoupí na horu a chystá se ulehnout v jeskyni. Namísto spánku však Bůh předvede své „představení“. Jako ouverturu spustí až hrůzný arzenál živlů - silný vichr, zemětřesení, oheň, aby v následném tichu a jemném vánku přešel před zakrytou tváří Eliášovou.
Tento sz. úryvek je často užíván učiteli duchovního života jako poučení, kde je možné hledat, a najít Boha. Nikoli v halasu velkolepých poutí, na stadiónech, konferencích, místech „zázračných“ zjevení. (Nic proti poutím a kupř. charismatickým konferencím, také se jich zúčastňuji, patří k životu křesťanů, ale nejsou jediným projevem duchovního života.) Daleko spíše nežli ve vnějším rámusu, uslyšíme Boha v tichu; nežli v hlučícím davu se setkáme s Bohem v samotě svých světniček (viz Mt 6,5-7). Také na Chorebu, teprve poté, kdy Hospodin vyčerpá své nepřehlédnutelné rekvizity, vstoupí na scénu. A Eliáš, tento Boží vidoucí (nábí-prorok) zahalí svou tvář a vyjde Hospodinu vstříc. Rozpoznal tichý Hospodinův hlas v jemném vánku …
Kristovi učedníci o nějakých 11 století později poznají Božího Syna za neméně dramatické situace. Vysíleni celonočním veslováním proti větru na rozbořeném jezeře, spatří „přízrak“. Jak jinak si mají vysvětlit postavu kráčející po hladině jezera? Tento „přízrak“ je však uklidní slovy: „Vzmužte se! To jsem já, nebojte se!“ Ten hlas tak důvěrně znají – ano, to je přeci jejich Mistr a Pán, Ježíš! Ten, kterému uvěřili. (A také ten, který je proti jejich vůli donutil usednout k veslům a plout přes jezero.) „Nebojte se, já to jsem!“ Stačí slovo a oni se zklidní. Stačí jeho slovo a zbaví se strachu. Nikoli však pochybností. Opět je to Petr, tento předák, který zabalí svoji pochybnost do silácké výzvy: „Pane, když jsi to ty, rozkaž, ať přijdu k tobě po vodě.“ Když jsi to ty – dokaž …! Jakoby nebylo nic samozřejmějšího, vyzve jej Ježíš: „Pojď!“
Ke cti Petrově nutno přiznat, že on skutečně – a k tomu je zapotřebí nesmírné důvěry, vystoupí z lodi. Opustí bezpečí pevného dna a postaví se na hladinu. (Kdo z nás by prokázal podobnou důvěru i odvahu!) Vystoupí, postaví se a jde. Ovšem. Je do té chvíle, než „dostane rozum“. Oko zkušeného rybáře vidí vzedmuté vlny a zkušenost dobře ví o hloubce pod jeho nohami. Ztratí z očí Ježíše – a ztratí jistotu a tím i odvahu. Byla to právě víra v Ježíše, která byla pevnou oporou jeho nohám. Když spustil zrak z Ježíše, ztratil i víru. A důsledek? Začal tonout.
Zde by opět mohlo být duchovní poučení – je třeba kráčet, (tak jak píše sv. Pavel) „s pohledem upřeným na Pána“. Pokud se díváme pohledem rozumu, svých zkušeností a „logiky tohoto světa“, pak ztrácíme víru (= důvěru) a začínáme tonout. K Bohu nelze kráčet po autostrádách jistého a bezpečného; k Bohu a víře je mnohdy třeba kráčet cestami strmými, úzkými a nezajištěnými. Jen s jistotou nejistého a s pokorou. (Neplést s fanatickou vírou.) Jen s pohledem důvěry, pohledem upřeným na Pána a na nic vnějšího. Začneme-li se ohlížet na předsudky, okolnosti, začneme-li zvažovat a chovat se „moudře“, pak ke Kristu nedojdeme. Utopíme se ve stokách bezpečného, tolerovaného, žádaného. Půjdeme-li však proti rozbouřeným vlnám, proti proudu, docela jistě nedojdeme uznání tohoto světa, ale dost dobře možná dojdeme právě k Ježíši. Ostatně, je to nikoli „tento svět“, ale Ježíš, který říká na adresu každého z nás své: „Pojď!“ Nebojme se tedy vystoupit z lodiček svých jistot, zvyklostí, katechismových schematismů, a jít za Kristem. Sice nám nejspíš nateče do bot, ale s ním se neutopíme.
Jiří Vojtěch Černý
