Schopnost dívat se dopředu a dál a nesledovat jen své přízemní cíle
Jer 1,4-5.17-19
Lk 4,21-30
4. neděle v mezidobí
Včera (dnes) jsme si v liturgii církve připomínali událost v Ježíšově životě bezesporu významnou – jeho zasvěcení Hospodinu, coby prvorozeného syna a spojení tohoto obětování v chrámě s odhalením pravé Kristovy totožnosti starcem Simeonem a Annou. To byl příběh novozákonní. My ovšem můžeme se svátkem „Obětování v chrámě“ vypozorovat určitou paralelu i s dnešním starozákonním čtením – i zde jde o zasvěcení, vyvolení, povolání.
Je (jako ostatně každé povolání) jedinečné, konkrétní, jmenovité a neodvolatelné. A ozývá se k mladému muži Jeremiášovi, snad příslušníku kněžské třídy z Anatótu.
Jeremiáš je, pravda, ještě mladý, nikoli však naivní, aby nevěděl, k jak náročné, nevděčné, i nebezpečné úloze jej Hospodin vyzývá. Být mluvčím Hospodinovým, být jeho prorokem, to s sebou nese nutnost hlásat slovo Boží, které je sice vždy pravdivé, ale téměř bez výjimky i náročné a odmítané. A Jeremiáše nadto očekává úloha být ohlašovatelem nastávajících tragických událostí, které vyvrcholí vyhnanstvím národa do Babylónie a zničením Jeruzaléma. Kdo bude chtít naslouchat slovům zkázy? Kdo si vezme Boží varování k srdci?
A tak není vůbec divu, že se Jeremiáš (a zdaleka nejen on sám, vzpomeňme kupř. na Jonáše) brání přijmout „Boží slovo, které se k němu stalo“ – výraz biblický, zřetelně vyjadřující, že je to vždy aktivní Bůh, kdo oslovuje člověka, a ten je vždy v pasivní roli toho, kdo přijímá – byť s obavami a výhradami, tuto úlohu Božího prostředníka. Že jej svazuje strach a obavy. Nadto, Jeremiášův protiargument, že je příliš mladý, („jsem chlapec“ – nejde jen o věk, jde i o vnitřní nezralost) kdo bude chtít naslouchat mladému muži ve společnosti, která ještě ctila moudrost stáří, a kde právo mluvit měli pouze vážení muži. Z širšího textu víme, jak usilovně se Jeremiáš Hospodinu bránil – ale ten na jeho námitky a obavy odpovídá slovy vyvolení – slovy tak jedinečnými, že si je vám dovolím připomenout. „Dříve, než jsem tě utvořil v lůně, znal jsem tě; dříve, než jsi vyšel z mateřského života, posvětil jsem tě, prorokem pro národy jsem tě ustanovil.“ Boží vyvolení je, jak vidno, nezvratitelné, Bůh má už od věčnosti s každým svůj jedinečný záměr; tak jedinečný a originální, jako je jedinečný každý člověk. A každého také vybaví potřebnými dary, milostmi a schopnostmi, toto své vyvolení naplnit. I to zaznívá v dnešním dialogu: „Přepásej svá bedra, vstaň, mluv k nim vše, co ti přikážu. Nelekej se jich, abych tě nezbavil odvahy před nimi. Udělám z tebe opevněné město (nedobytnost), železný sloup (nevyvratitelnost, síla) a bronzovou zeď (opora, hráz, jistota) proti celé říši. Budou proti tobě bojovat, ale nepřemohou Tě, neboť já jsem s tebou, abych tě vysvobodil …“
Nevíme, nakolik povzbudivá byla tato slova pro Jeremiáše, nakolik z nich dokázal čerpat sílu ve svém celoživotním údělu umlčovaného, odmítaného a nespravedlivě trestaného služebníka Božího slova. Zazněla však – a Jeremiáš přijal. Se strachem, obavami, ale i s vědomím nevyhnutelnosti nemlčet tam, kde Bůh žádá, abychom jeho jménem mluvili - hlásali, třeba i napomínali, varovali – to je tak nepopulární, že být „mluvčím“ Božím je vždy náročný úděl.
Bůh své vyvolené nevodí za ručičku a nezametá před nimi cestičky, ba právě naopak; Hospodin je ke svým vyvoleným nesmírně náročný, neodpustí jim vnitřní i vnější zápasy, neuchrání je bolesti a pádů, ale, a to je to nejpodstatnější: je s nimi. A oni, Boží vyvolení, tuto Boží přítomnost a podporu pociťují, a právě proto mají sílu unést všechny útrapy a příkoří, které má svět nachystány pro Boží hlasatele. „Budou proti tobě bojovat, ale nepřemohou tě, neboť já budu s tebou – praví Pán - abych tě vysvobodil.“
Jeremiáš dostál přes mnohá soužení svému těžkému a nevděčnému prorockému poslání. Navenek zdánlivě prohrál, nepodařilo se mu přemluvit judský lid, aby se dobrovolně vzdal a tak si uchoval, byť omezenou, svobodu. On sám skončil v kládě, ve vězení, neunikl bičování, byl spuštěn do vyschlé cisterny, aby nakonec proti své vůli, byl zbytkem Judovců odvlečen kamsi do Egypta. Ano, z lidského pohledu vnější úspěšnosti selhal a prohrál, a přece je jeho postava nezapomenutelná a dodnes inspirativní. (Mohu doporučit krásou knihu France Werfela: Jeremiáš).
Také Ježíš, Boží Syn, je vyvolený ke svému poslání Vykupitele a Spasitele, ještě „před stvořením“ – vždyť, vzpomeňme na Zvěstování Panně Marii. A také On, ač milovaný Boží Syn, není ničeho ušetřen. Dnes jsme kupříkladu slyšeli, jak neslavně dopadl v nazaretské synagóze.
Přichází mezi své blízké, do známého prostředí. Je mu podána kniha Izaiášova a on z ní čte úryvek o očekávaném Mesiáši. Všem by se měly otevřít oči, když říká: „Dnes se splnilo toto slovo!“ To je zřetelné, pro naslouchající přímo nepřeslechnutelné, přihlášení se k tomu, že právě ON je oním očekávaným Mesiášem! Současně je to také jeho, jakési programové, prohlášení. Je poslán, stejně jako onen Boží vyvolený, uzdravovat, kázat, osvobozovat. Jenomže, (a v tom je ten háček) nikoli tak, jak ostatní očekávají. Je poslán ke všem potřebným, odstrčeným, chudým. Ke všem, ne pouze a výhradně k izraelskému národu, k Abrahámovým synům a svým sousedům v Nazaretě. Ne právě a výhradně jen k nim, aby se angažoval jen pro ně, (ve vlastních očích vyvolené); ale i k opovrhovaným pohanům, jak dokládá odkazem na známé biblické příběhy, kdy se proroci, Eliáš a Éli, ujali vdovy ze Sarepty, či Námana ze Sýrie. (Universalita Božího poslání a vyvolení je stále skutečností, na níž naše lidské elitářství a pýcha útočí.)
Ježíš se právě ztotožnil s Izaiášovými slovy, která zvou všechny národy na horu Sión, do Hospodinova domu a nikoho nezvýhodňují, ani nevylučují z Boží lásky a pomoci. Nazaretští však očekávají od Ježíše vystupování v roli slavného rodáka, očekávají od něho zázraky a léčitelské kousky. A tak, jak jim rychle a zřetelně vyvrací jejich omyl, stejně tak rychle se změní i jejich postoj k němu. Namísto hrdosti a pýchy nastoupí zloba a zášť. Vždyť on jim nepřímo řekl: „Pro vás a u vás - žádný zázrak!“
„Když to slyšeli, všichni v synagóze vzplanuli hněvem.“ Hněv, negativní emoce, zloba a zášť, nikdy nevedou k dobrému - to platí i v tomto případě. „Zvedli se, vyhnali ho ven z města a vedli až na sráz hory, na níž bylo vystavěno jejich město, aby ho srazili dolů.“ Jenomže, život Kristův není režírován veřejným míněním – a tak, protože „ještě nepřišla jeho hodina“, následuje věta, jejíž naplnění v reálu si ani nedovedu představit: „On prošel jejich středem a ubíral se dál.“ Ruce nazaretských ztrácí sílu, aby vykonaly hanebný čin; paže horlivých rádobyspravedlivých, nemohou zadržet Božího Syna – a ten svobodně odchází jejich středem, aby i jiným městům hlásal radostnou zvěst. Aby léčil slovem, příkladem, silou a mocí Boží, všechny neduhy nemocných duší i těl všech, kteří jeho službu přijmou; a aby ukázal všemu lidu cestu do Království svého a nebeského Otce. To je jeho posláním a nikoli být zneužitelným kejklířem podle přízemních požadavků svých současníků. Je Božím, vyvoleným a milovaným Synem a ty, kteří se dokáží přenést přes své, mnohdy tak přízemní a sobecké emoce, může převést bezpečně do míst pokoje a míru.
Skoro by si žádalo zakončit dnešní zamyšlení nad Jeremiášem a Ježíšem apelem na zdravý rozum; na schopnost dívat se dopředu a dál a nesledovat jen své přízemní cíle a podléhat zažitým představám a bludným předsudkům. Bůh je vždy a ve všem dál než my, a tak je pro nás lépe mu naslouchat (byť se mnohých negativních emocí beztak nezbavíme), než se nechat strhnout ke krátkozrakým, odmítavým až agresivním, reakcím své lidské slepoty a nezralosti.
Jiří Vojtěch Černý
