Sedm let od úmrtí sestry Akvinely Loskotové: "Všichni na ni vzpomínáme s obrovskou úctou a láskou"

Dne 10. listopadu 2014 uběhlo přesně sedm let od úmrtí nenápadné a přesto velké ženy, sestřičky Akvinely Loskotové z Kongregace Školských sester de Notre Dame, zakladatelky a první ředitelky Domova Svaté Rodiny pro postižené děti. K tomuto výročí byla v břevnovské bazilice sloužena mše svatá, při níž otec převor Prokop Siostrzonek OSB vysoce ocenil její krásný příklad činorodé křesťanské lásky k těm nejvíce potřebným. Po bohoslužbě současný ředitel Domova p. Ing. Biňovec uvedl benefiční varhanní koncert Ing. Marka Čihaře, jehož výtěžek je určen na podporu tohoto životního díla sestry Akvinely.

Nová kniha nazvaná „Probouzet lidskost“ vydaná k jejím nedožitým devadesátinám je především sborníkem, sbírkou hovorů se sestrou Akvinelou. Jsou v ní vzpomínky jejích řeholních spolusester, lékařek, personálu Domova, matek svěřených postižených dětí, kněží. Lékařka M. B. píše ve svém příspěvku: „Sestra Akvinela žila šťastný život ve svých plodných letech, kdy byla ředitelkou Domova; byla mezi svými postiženými dětmi, provázena velkou úctou personálu, rodičů dětí - a stala se slavnou V.I.P. osobností (zejména po získání státního vyznamenání za mimořádné zásluhy, které jí předal prezident Václav Havel). Zanechala za sebou velké dílo - a tím nemyslím jen Domov Svaté Rodiny, ale i víru v dobro. - Všichni na ni vzpomínáme s obrovskou úctou a láskou - a zůstane součástí našich životů do konce našich dnů.“ Pater Ing. M. Fiala na ni vzpomíná: „Na sestru Akvinelu nelze zapomenout: byla příliš osobitá; i v nelehkých situacích, kdy řídila Domov, neztrácela hlavu a zdravý rozum. Její víra jí pomohla rozvinout péči o postižené natolik, že ožívali v mezích možnosti pod její mateřskou ochranou a laskavým vedením. Rozdávala úsměv a působila  blahodárně i na návštěvníky; organizovala, povzbuzovala, byla člověkem naděje..“  Paní doktorka V. Vaňátková na ni vzpomíná těmito slovy: „Byla to obdivuhodná vytrvalost, nezdolná energie a síla, s jakou sestra Akvinela dosahovala vytčených cílů. Sama však s obrovskou pokorou dodávala, že veškerou sílu k práci bere od Boha. To byla alfa i omega jejího života: milovala Boha a milovala lidi. Proto mohla do své náruče přijmout všechny potřebné jako milující matka“. Paní režisérka Mgr. Marie Šandová natočila několik filmových dokumentů o Domově Svaté Rodiny a o jeho zakladatelce - a do sborníku přispěla záznamem obsáhlého autobiografického rozhovoru se sestrou Akvinelou.

Sestra Akvinela se narodila v roce 1923 a již v patnácti letech vstoupila do kláštera v Horažďovicích. Za mobilizace v roce 1938 byly sestry nejprve poslány z kláštera domů, ale za měsíc se opět mohly vrátit. Dobře se pamatovala na příchod německých okupačních vojsk; zažila uzavření klášterních škol a zrušení a obsazení klášterů nacisty. Jejich nejvyšší řádová představená byla tehdy zatčena a odeslána do koncentračního tábora v Ravensbrűcku. V této těžké době byla sestra Akvinela tajně přijata do řádu. Svoji „obláčku“ měla v roce 1944, ale muselo to být v naprosté tajnosti. Ihned po válce se začalo s obnovou horažďovického kláštera poničeného okupanty. Novicky kláštera - včetně Akvinely - byly odeslány jako zdravotnice nejprve do nemocnice Pod Petřínem, pak do Volyně u Strakonic. Avšak už v roce 1950 nová totalita opět kláštery zrušila, zlikvidovala řeholní řády i církevní školství. Školské sestry byly společně s dalšími řeholnicemi (dominikánky, karmelitky, voršilky) vyvezeny do soustřeďovacího kláštera v Broumově, zabraného benediktinům. Bylo jich tam na tři sta. Byl na ně činěn nátlak, aby „dobrovolně“ odložily řeholní šat. Sestry odolaly, ale musely těžce pracovat v továrnách v okolí Broumova. Mladší z nich byly pracovně nasazeny v národním podniku Elité ve Varnsdorfu. Teprve od roku 1960 aspoň některé z nich mohly začít pracovat v nově vzniklých ústavech sociální péče. Sestra Akvinela spolu s dalšími byla nasazena do severočeské obce Horní Poustevna v pohraničí, zcela zpustlé po vysídlení německého obyvatelstva. V těchto podmínkách se měly starat o desítky postižených dětí. V době socialismu se o těžce postižených dětech ani o řádových sestrách na veřejnosti nemluvilo, ani nevědělo. V tomto sociálním zařízení pečovaly až o 170 postižených dětí po téměř třicet let - až do roku 1988, kdy už všecky sestry dávno dosáhly věku 65-70 let. Jako důchodkyně pak byly poslány „na odpočinek“ do Charitního domova v Oseku, jiné do Štemplovce u Opavy. Přišel zlomový rok 1989 - a sestra Akvinela se s nadšením a novými nadějemi zúčastnila svatořečení sv. Anežky České v Římě. Po „sametové revoluci“ nastaly nové možnosti uplatnění a také nabídka od Charity, zdali by i tyto sestry v důchodovém věku ještě mohly pomáhat u postižených dětí. Jejich rodiče se s důvěrou obrátily na Akvinelu, aby pokud možno v Praze našla místo pro vybudování nového Domova. Usmálo se na ni štěstí: v Praze 6 - na Petřinách se naskytla možnost zrekonstruovat a využít objekt bývalých jeslí. Jeho rekonstrukce se podařila za pouhý jediný rok, takže už v roce 1991 byl dům zprovozněn, ale zdaleka nestačil četným žádostem o umístění dalších dětí. Jako druhý vhodný objekt se naskytla zchátralá budova bývalé školy z roku 1898 stojící poblíž libockého kostela. S velkým nadšením se pustila i do budování libockého Domova. Již v roce 2000 začal Domov sloužit postiženým dětem. Záhy o něm byly jen ty nejlepší reference, takže žádostí o umístění postižených dětí bylo stále více. Nyní je v obou objektech pečováno celkem o 75 klientů; mají k dispozici velmi dobře vybavené chráněné dílny, v nichž se pod odborným, ale laskavým dozorem učí různým řemeslným oborům. Duchovní péči o klienty vykonávají libočtí karmelitáni. Sestra Akvinela byla ředitelkou Domova do roku 2003, do svých osmdesáti let. Ale jeho duší zůstala až do své smrti v listopadu 2007.

Karel Voplakal

foto: Nadace sestry Akvinely

Fotogalerii Školských sester de Notre Dame ze slavnostního odhalení pamětního kamene v rodné obci sestry Akvinely si můžete prohlédnout zde.