Sedmý únor v kalendáři

Na sedmý únorový den připadá svátek Veroniky. Toto jméno je u nás velice oblíbené; svědčí o tom to, jaká je frekvence jeho používání, kolika novorozeným holčičkám vyberou rodiče právě toto jméno, kolik žen i dívek slyší na jméno Verunka. Není nic výjimečného, když se v jedné třídě či na jednom pracovišti náhodou sejde i několik stejnojmenných osob najednou.

Nejznámější a patrně první známá nositelka tohoto jména je ovšem právě ta biblická Veronika: jeruzalémská žena, která tehdy v pátek - před největšími židovskými svátky - snad jen náhodou potkala zmučeného a zkrvaveného Krista, vlekoucího těžký kříž hrbolatými ulicemi judské metropole na golgotské popraviště. Na rozdíl od jiných diváků tohoto krutého divadla se nepřidala k těm, kteří vyčerpanému odsouzenci nadávali, sápali se na něj, bili ho a vysmívali se jeho mukám, ale byla přemožena soucitem nad jeho ranami, lítostí nad zlobou a nenávistí jeho nepřátel. A nejen to: ona se rozhodla jednat. Bez ohledu na dotírající chátru, na sadistické pacholky a veleknězovy sluhy, na hrozivé římské žoldnéře, kteří důtkami popoháněli svou oběť umdlévající bolestí, žízní a vyčerpáním - prodrala se davem a než se překvapení kati vzpamatovali, svým vlastním závojem otřela poplivanou, krvavou a ranami znetvořenou Ježíšovu tvář. Rozzuřená krvelačná lůza se jí za její statečný čin určitě odvděčila po svém; tradice však praví, že Bůh ji za odměnu odměnil obrazem Kristovy tváře na jejím závoji.

Není rozhodující, zdali se tato soucitná a zároveň statečná žena opravdu jmenovala Veronika. Ale její čin nebude zapomenut do konce světa. Pamatuje se na něj v šestém zastavení bohoslužby Křížová cesta, kterou se v postním období v pátek odpoledne modlíváme na památku bolestného umučení našeho Spasitele, zejména pak na Velký pátek Svatého týdne. Svatá Veronika vždy zůstane vzorem cituplné, obětavé a zároveň nebojácné ženy.

Její čin si zaslouží následování. Potupený a krví zbrocený Kristus sice nyní viditelně nekráčí obtížen svým křížem jeruzalemskými ulicemi; nelze mu otřít šátkem nečistotu s obličeje. Známe však Jeho slovo: „Co jste učinili jednomu z těch nejmenších (či nejslabších a nejpotřebnějších), mně jste učinili!“ Tomuto slovu věrná působila sv. Matka Tereza mezi opuštěnými a umírajícími v indické Kalkatě – a nyní - v jejích šlépějích sestry- následovnice blahodárně působí po celém světě.

Samozřejmě každá žena se nemůže zcela obětovat práci v misiích, ale možností pomáhat potřebným se nabízí mnoho. Znám například jednu mladou ženu, která se rovněž snaží pomáhat bližním - konkrétně těm „dříve narozeným“, kteří velmi často účinnou pomoc potřebují. Stará se o jejich problémy, sdílí jejich starosti a těžkosti, pečuje o jejich osvětu a podporuje jejich sebevědomí; snaží se pro ně zajišťovat duchovní cvičení, ale i rekreační pobyty a kvalitní zájezdy s duchovní tématikou – například po stopách pozemského putování svatých. Za svou námahu a dobrou vůli neočekává žádnou velkou vděčnost; lidé si obvykle zvyknou přijímat všecko dobré jako samozřejmost. Ale žádný dobrý skutek se nemůže ztratit, i kdyby si jej nikdo nepovšiml…

Karel Voplakal

Zdroj obrázku: Wikipedie