Seniorské postavy Starého zákona: Eleazar

Hlavní protagonisté stáří v biblických knihách pozdního židovství - pokračování

Eleazar

Mezi důležité skutečnosti pozdního starozákonního židovství patří bezesporu hnutí spojené s povstáním Makabejců, které je popsáno v deuterokanonických Makabejských knihách. Obě knihy vyprávějí o boji Židů proti seleukovským vládcům za náboženskou a politickou svobodu. Název knih pochází od příjmení (makkabi = kladivo) daného hlavnímu hrdinovi Judovi. Druhá kniha Makabejská tvoří samostatný spis částečně se kryjící s první stejnojmennou knihou, i když není jejím pokračováním.[1] Začíná před nástupem Antiocha Epifana, končí smrtí Judy Makabejského a zahrnuje období zhruba 15 let. Vznik lze datovat nejspíše do 1. poloviny 1. století před Kristem. Styl knihy se vyznačuje kazatelskou rétorikou typickou pro helénistickou literaturu. Autor ji vydává za stručné shrnutí pětisvazkového díla Jásona z Kyrény; jeho záměr je především pedagogický (snaha vychovávat). Kniha je určena Židům alexandrijské diaspory s úmyslem probudit v nich solidaritu se spolubratry v Jeruzalémě. Autorovi leží na srdci především osud chrámu jako centra náboženského života podle Zákona. Náboženský zájem odsouvá do pozadí zájem striktně historický – kniha vyzvedá hrdinský příklad mučedníků pro věrnost Zákonu (Eleazar a sedm bratří).[2] Pro 2 Mak je příznačná víra v zázračné zásahy Boží a zákonická zbožnost věřících, která necouvne ani před mučednickou smrtí.[3] Kniha se vyznačuje věroučně významnými a ve Starém zákoně ojedinělými výpověďmi o vzkříšení z mrtvých, odplatě po smrti i o modlitbě za zemřelé.[4]

Jedním z hlavních protagonistů věrných Zákonu je jeho znalec Eleazar (srov. 2 Mak 6,18-31), vážený a všemi uctívaný stařec, jenž dosáhl věku devadesáti let. Příběh Eleazara je zasazen do období vlády Seleukovců, kteří chtěli využít jeho příkladu k přijetí pohanských zvyků Židy, k němuž byl nabádán[5] a jenž ve své podstatě představoval nevěrnost a odpadnutí od víry.[6]Přestože dostal radu jak záležitost obejít, Zákon nepřestoupil.[7] Svoji oddanost vůči Božímu zákonu realizoval věrností největší – vstupem na popraviště.

Jeví se téměř jako paradoxní, že celý problém se točí kolem vepřového masa, které Mojžíšův zákon zakazoval všem Židům. Avšak pouze zdánlivě jde o pozření tohoto masa. Především jde o lásku k Bohu, která spočívá v poslušnosti vůči jeho příkazům. To ovšem evidentně nepochopili lidé, kteří vedli Eleazarův proces a považovali se za jeho přátele – stařec si přece jen mohl život zachránit chytrostí nebo lépe klamem. Tato chytrost však stojí v protikladu moudrosti stáří. Eleazar uvažuje správně a zanechává tak kladný příklad lidské důstojnosti a vnitřní svobody. Eleazarovo stáří, jak je popsáno v úvodu příběhu, je provázeno krásným vzhledem (srov. 2 Mak 6,18). To znamená, že pokročilý věk nemusí nutně znamenat ztrátu krásy – krása starého člověka nespočívá v pružném těle, ale v kráse duše, která se projevuje ve vizáži a v chování. Tuto krásu získávají ti, kteří jsou krásní svým charakterem. Mladí lidé mohou být zdánlivě krásní i bez charakteru, avšak staří lidé jsou krásní pouze tehdy, pokud se rozvinul jejich charakter. Krásný charakter je ovocem poslušnosti vůči Bohu a jeho příkazům. Tím Elezar zanechal cenný příklad mladé generaci, na níž mu evidentně záleželo (srov. 2 Mak 6,24-28). 

Veronika Čepelková