Seniorské postavy Starého zákona: Mojžíš

V desáté části pojednání o stáří v Bibli se zaměříme na další výraznou seniorskou postavu Bible, o níž čteme v knize Exodus - na Mojžíše.

Také v knize Exodus objevíme výraznou postavu, jejíž činy jsou ve velké míře spjaty s pokročilým věkem. Kniha Exodus, tj. Vyjití se koncentruje především na vyjití – vysvobození Izraelitů z jejich otroctví v Egyptě pod vedením Mojžíšovým. Tato událost zůstává v paměti vyvoleného národa jako největší Boží čin a je rovněž propojena s vyhlášením Zákona a uzavřením smlouvy na Sinaji. Kniha vznikala nepochybně v delším časovém období a proces jejího utváření byl značně složitý. Podle Zengera jde o tzv. jeruzalémské dějepisné dílo z doby královské, nejspíš 7. století př. n. l.[1] Ačkoli kniha obsahuje mnohem starší tradice, je nutné předpokládat, že dostala konečnou podobu až po exilu, tedy nejdříve v 5. století před Kristem. Text knihy sestává z řady literárních žánrů, včetně vyprávění, zákona a poezie. Základní žánrovou rovinou je prorocká a teologická historie. Záměrem Exodu je informovat o velkých Božích činech v minulosti. Exodus se od mnohých jiných historických knih Bible poněkud liší rolí, již v ní hraje Zákon. Tento Zákon není přívěskem či odlišnou částí knihy, ale je součástí dějin spásy (viz níže).[2]Za duchovního otce Pentateuchu (nikoliv autora), a tedy i Exodu lze označit Mojžíše jako osobu, která rozhodujícím vlivem zasáhla do dramatických počátků Izraele.[3]

Teologický význam knihy nutno spatřovat v uskutečňování Božího plánu s lidstvem prostřednictvím vyvoleného národa, a to i přes lidský vzdor. Hospodin účinně zasahuje do dějin – staví se na stranu utiskovaných jako jejich zachránce. Vysvobození Izraele z egyptského otroctví je ale také paradigmatem všech pozdějších osvobození – nejpodstatnějším z nich je vysvobození z otroctví hříchu ke svobodě dětí Božích. Toto vysvobození se uskutečnilo ve vrcholu a středu celých dějin spásy – ve smrti a vzkříšení Ježíše Krista:[4] „Tak v jednom smyslu Kristus během své pozemské služby naplnil exodus. V jiném smyslu dnes křesťané prožívají život jako putování pouští a očekávají budoucí odpočinutí, které nastane na konci Exodu (Žd 3,7-4,13), totiž vstup do zaslíbené země (nebe).“[5]

Úvod Exodu věnuje pozornost rozrostlému Jákobovu rodu v Egyptě a znovu vyjmenovává jeho syny (srov. Gn 46,8-27), jejichž jména ponesou jednotlivé izraelské kmeny. Tím má být vytvořena spojnice mezi Genesis a Exodus, ale v dalším vyprávění nepůjde o jednotlivá izraelská pokolení. Půjde o Izrael jako celek blíže nevymezený. V centru pozornosti stojí určitá biblická zvěst o Božím lidu jako kolektivu s jasným vymezením víry v Hospodina, který svůj lid vyvolil ke zvláštním úkolům. Do tohoto běhu izraelských dějin vstupuje po vyhlazovacím dekretu faraónovu (Ex 1,22) Mojžíš, který podle slov Písma nemá v Izraeli sobě rovného (Dt 34,10nn).[6]

Mojžíš

O výjimečnosti Mojžíše hovoří Bible již v souvislosti s jeho dětstvím – chlapec je obdařen zvláštním půvabem, doslovně dobrotou – nejedná se zde přitom pouze o tělesnou krásu, nýbrž o ojedinělost, která je znamením zvláštní Boží milosti a vyvolenosti.[7] Zápal pro spravedlnost se objevuje u Mojžíše již v mladém dospělém věku, ale je nepochopený a neuznaný. Přes toto nepochopení si v něm Bůh připravuje zachránce a formovatele svého lidu. Své osvoboditelské dílo Hospodin začíná skrze něj konat až v jeho pokročilém věku.[8] Poklidný Mojžíšův život u midjánského kněze Jitra náhle přerušuje Boží zjevení na hoře Chorébu – Hospodin, který „přebývá v hořícím keři“ chystá pro Mojžíše nevšední poslání. Mojžíš se svěřeného poslání zalekne – je překvapující, že se nepoddává a neuposlechne, ačkoliv je ujištěn o Boží přítomnosti a ochraně. Žádá znát Boží jméno, které obdrží, dokonce i s výkladem „Jsem, který jsem“, jenž lze pochopit jako ujištění o bezpodmínečné Boží přítomnosti vždy a všude s eschatologickým výhledem „Budu, který budu“. Následně je Mojžíšovi úkol upřesněn.[9]

Tato perioda od osmdesátého roku Mojžíšova života představuje zdlouhavý příběh putování pouští a zkoušek. Mojžíšovým cílem je práh země zaslíbené – jde o cíl, pro který byl vyvolen, a jeví se jako paradox, že do ní nevstoupí! (Dt 31,2). V poslední periodě svého života Mojžíš poznává, že přišel jeho čas a není schopen vést lid. Svoji abdikaci zdůvodňuje věkem a především Božím soudem nad sebou (srov. Nm 20,12). Oznámení naplnění Mojžíšových dnů Bohem je projevem zvláštní přízně i zvláštního záměru. Mojžíš tak bude nejenom moci předat svůj úřad svému nástupci, ale dát také požehnání lidu. Slova, která ujišťují o Božím vedení, poukazují na dílo, které je závislé na Hospodinu. Mojžíš tak nepochybuje o nastávající generaci (srov. Dt 31,6). Je svobodný ve vztahu ke svému odchodu a neopomíjí podpořit svého nástupce – Boží věc bude pokračovat i bez něho. Je pozoruhodné sledovat Mojžíšovu smrt v osamění na hoře Nebo – Mojžíš umírá v poslušnosti, nereptá. Nakonec spatřuje zemi zaslíbenou, což patřilo k právnímu aktu, kterým se provádělo přisvojení krajiny (srov. Gn 13,14 nn), ale nevstupuje do ní. Musí se smířit s vinou svého lidu (Nm 20,10nn), a odpustit. Tím se podobá Ježíši Kristu.[10]

Mojžíšův příběh lze vnímat jako obraz čtyř fází života, kterými člověk prochází až do svého stáří. Každé toto období má přitom svůj specifický úkol. Ačkoliv Mojžíš prodělal mnoho životních zkoušek a nakonec ani nevstoupil do země zaslíbené, nestal se z něho zatrpklý stařec, ale starý muž sytý svých dní a ten, kdo žehnal (Dt 33). U Mojžíše je pozoruhodná jeho svěžest stáří a jasný zrak (Dt 34,7), tj. plná síla ducha i těla.[11] Takovýto pozitivní aspekt je znakem mimořádné Boží přízně – Mojžíš dostává od Pána tolik síly, kolik jí potřebuje ke splnění svého poslání. Zároveň je v textu Bible řečeno, že vychoval Jozueho, který byl plný moudrosti, protože Mojžíš na něho položil své ruce (srov. Dt 34,9). Zdrojem jeho autority byla skutečnost poznání Boha ve stáří, nikoliv výkonnost. Z Mojžíšova příkladu bychom mohli vyvodit následující hlavní aspekty stáří: odpuštění, žehnání, povzbuzení pro nastupující generaci a modlitba se za ty, kdo přebírají úkoly starých s přesvědčením, že je to tak dobře.

Veronika Čepelková