Seniorské postavy Starého zákona: Tóbit

Poslední dva protagonisty, o nichž se dozvídáme v knihách pozdního židovství (Job a Tobiáš), nemůžeme patrně řadit mezi historické postavy. Jejich příběhy nicméně odhalují biblický pohled na stáří tehdejší doby. V tomto pojednání budeme věnovat pozornost postavě Tóbita. Tóbit je především představitelem člověka, který se stará o druhé. V knize na to sám poukazuje, když se od 3. verše ujímá slova a hovoří o své věrnosti Božímu zákonu a finanční podpoře vdov a sirotků. U toho ovšem jeho skutky milosrdenství nekončí...

Anonymní deuterokanonická kniha Tobiáš (v LXX také Tóbit), sepsaná pravděpodobně v helénské době někdy kolem roku 200 před Kristem,[1]je vzorovou ukázkou biblické literatury, která předkládá příklady věrných Hospodinových vyznavačů v době babylónského zajetí s cílem posilovat Židy žijící v diaspoře obklopené pohanským prostředím, nepochopením a nepřátelstvím.[2]Kniha konkrétně vypráví o těžkých zkouškách židovské rodiny deportované ze severního království do Ninive během asyrské invaze v 8. století a o zbožnosti a dobrotě jejího hlavního protagonisty Tóbita.[3] Čtenáři žijícímu v diaspoře kniha Tobiáš nezatajuje skutečnost o věrnosti víře otců, která se „bude muset osvědčovat také stálostí v utrpení ... nezastírá mu skutečnost, že Boží cesty budou často docela jiné nežli jeho přání. Zůstane-li však Bohu věren, okusí nakonec Boží věrnost, byť i pod křížem.“[4] Povzbudivé a poučné vyprávění se však nikterak nedrží přesných historických skutečností – lze například objevit nesrovnalosti s uváděním asyrského krále. Nicméně je patrný úmysl vypravěče, který umísťuje děj svého příběhu do „dávné minulosti“ – bližší datování událostí pro něho není podstatné, důležité je vnímat úmysl posilující víru v Hospodinovo svrchované vedení každého, kdo se k němu utíká, a ukázat jej na příkladu Tóbita, jehož Hospodin neopouští, i když dopustí bolest nebo zkoušky.[5]

Tóbit je především představitelem člověka, který se stará o druhé. V knize na to sám poukazuje, když se od 3. verše ujímá slova a hovoří o své věrnosti Božímu zákonu a finanční podpoře vdov a sirotků. U toho ovšem jeho skutky milosrdenství nekončí. Tóbit dále poskytuje poslední služby zavražděným tím, že je řádně pohřbívá. Nicméně ani on, obdobně jako jiní zmiňovaní protagonisté, není uchráněn zkoušky, která z nenadání převrátí jeho neúnavné nasazování se pro druhé. Nyní bude muset prokázat neúnavnost snášení slepoty a vlastní závislost na druhých. V tomto utrpení však více než u lidí hledá útočiště u Boha. V textu bychom nenalezli náznaky reptání nebo bouření se proti Bohu. Přesto Tóbit prosí o smrt, v níž vidí své vykoupení.[6] Tóbit očekával smrt, namísto ní přichází rozhodující zásah Božího anděla a Tóbitovo uzdravení.

V Tóbitově příběhu si lze povšimnout jeho tří hlavních životních priorit: víra, pomoc, odevzdání. Stařec Tóbit si uchoval svoji víru přes těžké časy v zajetí. Jeho entuziasmus v nasazení pro druhé je přerušen tragickou událostí, kterou nečekal. Tóbit v tomto ohledu jakoby ztrácí sílu – přestože důvěřuje Bohu i nadále, touží zemřít. Situace se jeví jako bezvýchodná. Šlo o stařeckou depresi? Deprese ve stáří vzniká často z neaktivity, která nenapomáhá k sebeidentifikaci. V Tóbitově případě by však mohla představovat tunel, který pomáhá životu nalézt nový základ.[7] Staré hodnoty zanikají, nastupují nové. Tóbit je najednou odkázán na druhé a musí přijmout vlastní hranice ve stáří. Jeho příběh nicméně prezentuje stáří, které „vychází za sebe“, vstupuje do prostoru transcendence a rozšiřuje hranice vlastního já do nadosobna. V této transcendenci se člověk vzdává křečovité závislosti na vlastním egu a pouští se do něčeho většího, než je on sám.[8] 

Veronika Čepelková

Autor obrázku: Simon Hendricksz. van Amersfoort – The Birmingham Museum of Art, Volné dílo, https://commons.wikimedia.org/w/index.php?curid=34034513